Rozzuřené hlasy desítek ozbrojenců křičí na zaprášené silnici. Hněv se mísí se strachem. Je to opojná kombinace, jež dokáže obyčejného mladíka s dědečkovou loveckou puškou proměnit ve velkého revolucionáře. Pak všechny ohluší výbuch granátu sotva třicet metrů daleko. Odvaha je najednou pryč, vzbouřenci prchají do všech stran. S neviditelným nepřítelem se nedá bojovat. Minomet, dělo, tank nebo raketomet zabíjí kilometry od výstřelu. Bez varování. Jenže takhle nějak to musí cítit i Kaddáfího vojáci dva tři kilometry od nás. Jen jejich neviditelnou Nemesis nejsou těžké zbraně povstalců – ti už skoro žádné nemají –, ale koaliční letadla.
Vypadá to, že na předměstí města Adždabíja se teď bojuje o samotný osud libyjské rebelie. „Pracoval jsem jako produkční pro televizní štáby,“ prozrazuje mi třiadvacetiletý Ahmad. „Ale vykašlal jsem se na ně. Půjdu na frontu!“ dodává jakoby ledabyle.
Říkají si arabsky Al-Šabáb, Mládí. A jsou všude. Na check-pointech, u nichž postávají důležitě se tvářící mladíci kontrolující auta. V ulicích, po kterých za mohutného troubení projíždějí pick-upy Toyota s přivařeným kanonem na korbě a zubícími se povstalci. Na frontové linii, kde tatáž auta bez jasného smyslu a řádu pojíždějí sem a tam. Směs frajeřiny, vybičované odvahy, nesmrtelnosti mládí a strachu z budoucnosti. A taky hrdosti. Jenže ta na pancéřování Kaddáfího tanků nestačí. Na ty je potřeba protitanková střela. A taky ruka, která ji umí vystřelit.
Nevěřícně zírám na jedno z amatérských videí, která tu kolují po mobilních telefonech. Tank popojíždí pod dálničním nájezdem dopředu a dozadu. Kolem pobíhá skupina asi šesti mladíků. Jednoho z nich pancéřová obluda rozšmelcuje, dalšího zraní střelba kulometu. Najednou se nad hloučkem výrostků objeví bílá kouřová stopa a z tanku se valí dým. Lidé okolo mi vyprávějí, že posádka z hořícího obrněnce stačila vylézt. Zajali ji a potlučenou zavřeli do cel pod justičním palácem, centrem protikaddáfovské vzdorovlády. Takových historek tu koluje bezpočet.
***
Je neuvěřitelné, jak daleko se diktátorovy jednotky dostaly při útoku na centrum vzpoury. Řidič Benísa, fešácky napomádovaný příslušník místní zlaté mládeže s pruhovanou šálkou kolem krku, nás veze na západní předměstí Adždabíje. Tady na hlavní silnici stojí mezi domy ohořelé trosky aut. Některé už od začátku povstání před šesti týdny. Dvě ohořelé kostry autobusů jsou ale docela čerstvé. Přijeli v nich obávaní saharští žoldáci, kterým Kaddáfí údajně věří víc než libyjské armádě. Černé ozbrojence z Čadu, Nigeru a Súdánu nečeká při zajetí rebely nic dobrého. Libyjské vojáky zavírají do vězení, žoldáky vzbouřenci střílejí. Tak jako při desítkách jiných revolt v jiných dobách a na jiných kontinentech jsou muži válčící za peníze terčem největší nenávisti.
Přímo uprostřed silnice stojí vyhořelý tank. Sovětský T-72. Do Libye se s velkou pravděpodobností dostal z Československa. Husákova republika svému nepříliš milovanému, zato vždy dobře platícímu partnerovi se zálibou v extravagantní módě i velkorážních zbraních dodala na stovky kusů obrněné techniky. Tenhle dostal zásah z boku, protitankovou střelou. Byli to buď přeběhlí vojáci, nebo hoši z Al-Šabábu. Až tady, mezi rodinnými domy, zastavili ocelové monstrum.
Urvané věže, rozdrcená mohutná děla, pancéřování rozpárané jako konzerva. Tohle už je práce francouzských stíhačů. Pole na samé hranici Benghází se mělo stát pro několik městských čtvrtí zdrojem zkázy. Samohybné houfnice už stály v bojové pozici. Osm vedle sebe. Stačilo dát rozkaz. Jenže přišel jiný, ne z Tripolisu, nýbrž ze vzdálené Francie. Z pole se vzápětí stalo obří vrakoviště s hrobkou posádek Kaddáfího houfnic. A taky výletní místo pro místní. „Náš bůh je s námi, Kaddáfí si ve své šílené hlavě myslí, že může beztrestně vraždit lidi. Ale za to ho stihne trest!“ prohlašuje rozhodně Abúbakar Omámí, padesátník v kožené bundě. Všude kolem chodí davy lidí. Někteří z trosek odřezávají kusy šrotu. Ostatní se fotí a točí si zkázu jako symbol naděje na mobily. Děti vysazené rodiči na ohořelé trosky mávají rudo-černo-zelenými vlaječkami Svobodné Libye.
Spása z nebes přišla jen hodiny, možná den před pádem celého povstání. Holedbání, s jakou rychlostí Západ protlačil impotentní byrokracií Spojených národů rezoluci Rady bezpečnosti, nebylo rebelům k ničemu. Až tyhle trosky jsou. Letadla zastavila Kaddáfího těsně před triumfem.
Třičtvrtěmilionové Benghází žije svůj vypůjčený čas. Možná si to nepřizná, ale každý to tu instinktivně cítí. Jde elektřina, teče teplá i studená voda, v obchodech je jídlo, voda i kosmetika. Půlka obchodů je ale zavřená, v ulicích jsou zatažené rolety, večer se nemáte šanci najíst.
Hodně lidí odešlo k příbuzným, dál na východ. Do Tobrúku. Blíž k egyptské hranici. Jestli všechno půjde k čertu, bude tohle jediná úniková cesta. Kromě moře, ale lodí v přístavu je málo. A že tu kotví i dvě majestátní hlídkové lodi válečného námořnictva s děly na přídi i zádi, už nikoho neuklidňuje. Námořníky nikdo týdny neviděl. A vojáky, kteří přeběhli ke vzbouřencům? V ulicích se objevují jen ojediněle. Nemají se rádi s chlapci z Al-Šabábu. Mladí spratci nechtějí poslouchat důstojné pány v uniformách, vyloupili jim sklady zbraní a odmítají chodit na rychlokurz střelby a taktiky boje. Vojáci tak raději zůstávají uraženě v kasárnách a po provizorní vládě požadují těžké zbraně ze zahraničí. Jinak prý je boj proti Kaddáfímu pouhou sebevraždou.
Mladí revolucionáři vojáky pohrdají a bezpečnost ve městě i jeho okolí zajišťují sami. Zdá se, že tu nejde o nic menšího než o generační vzpouru. V tradiční arabské společnosti nemají mladí šanci prorazit, jejich povinností je čekat, až po rodičích převezmou úřady i postavení. Jenže to v Benghází neplatí. Ostatně jako všude, kde zavládlo arabské jaro, které spustil jediný tuniský mladík. Právě kvůli téhle nemožnosti prolomit zavedené pořádky se upálil, a zažehl tak plameny pod trůny vládců na celém Blízkém východě. Každý z Al-Šabábu se vidí jako on, Mohamed Buazízí. Ano, ve městě teď vládnou mladí. Aspoň na ulici. Pochopitelně že se k nim přidali i pouliční grázlové, povaleči i skuteční gangsteři, často propuštění z věznic na začátku revolty.
Jenže fronta je za rohem, v tuhle chvíli jen osmdesát nebo devadesát kilometrů daleko. A s tím nic neudělá ani Al-Šabáb, ani zalezlí vojáci. Neexistuje tu žádná velitelská struktura. Každý je commander. Každá posádka auta se rozhoduje sama, kam a kdy pojede bojovat. To nestačí na obranu, natož na vítězství v celé válce. Proto žije Benghází na dluh. Proto se snaží zuby nehty budit dojem normálního života. Jak dlouho, ptám se v duchu. Tak dlouho, dokud budou rebelům dodávat odvahu a hlavně ochranu západní stíhačky prolétávající nad hlavou.
***
Bašír Lasevaj je nenápadný prošedivělý mužík. Pracuje pro povstaleckou vládu a na starosti má klíčové styky se zahraničím. „Potřebujeme těžké zbraně. Rakety Grad, minomety, děla. I tanky. A vy jste nám je přece dřív prodávali, ne?“ mluví ke mně tichým hlasem. Chápe, že jako novinář zrovna neoplývám kontakty na prodejce zbraní, ale je zoufalý. „Poslali jsme své lidi po celé Evropě, ale málokdo nás oficiálně uznává. A povstalcům se každý bojí prodávat. Když budeme mít zbraně, větší a výkonnější, porazíme Kaddáfího.“ Mé pochybnosti, jestli moderní tank řízený bandou výrostků opravdu vyhraje válku, odbude mávnutím ruky. Když budou zbraně, bude se válčit. Když se bude válčit, bude se vítězit. To je železná logika přešlapujícího povstání.
Ale teď jde opravdu o život. Kaddáfí prohlásil obyvatele Benghází za zrádce. Nejen ozbrojené rebely, všechny lidi, co tu žijí, do jednoho. Nikdo si nedělá iluze, po dobytí města by následoval masakr. Přes optimistické zprávy proudící do Evropy a silácká prohlášení o ničení Kaddáfího letectva, protivzdušné obrany, skladišť zbraní i jednotek dotírajících na povstalecké bašty se na zemi mohou rebelové s libyjskou armádou jen těžko měřit. Z okraje Adždabíje uprchli povstalci před tankovou střelbou tak rychle, že novináři zůstali uprostřed země nikoho.
Letadla ve velké rychlosti a z velké výšky nedokážou rozlišit síly rebelů od Kaddáfího vojáků. Rozeznají jen obrněné kolony a tanky. Ty mají totiž jen ti druzí. Ve městě mohou zasahovat jen vrtulníky, nejlépe naváděné někým ze země. To ale koalice, uzamčená v politické pasti spolupráce NATO (včetně stále problematičtějšího Turecka), EU a arabských států, nehodlá riskovat. Stačilo jedno havarované letadlo, říkám si při pohledu na ohořelou kostru amerického stroje F-15 – a spojenci museli vzít na vědomí mrazivou možnost, že by piloti padli do Kaddáfího rukou. Nikdo si teď netroufne riskovat nasazení vrtulníků, které dokážou ničit útočníky v ulicích města, které však mohou titíž útočníci sestřelit. Proto si všichni pochvalují, jak letecké útoky fungují, zatímco Kaddáfí drtí Misurátu a Adždabíju, jako by mu seshora vůbec nic nehrozilo.
Omezení úderů jen na některé cíle, dohady o tom, kdo bude čemu velet. To vše pak jen přispívá k další erozi autority Rady bezpečnosti i OSN jako celku, ale i Severoatlantické aliance jako nejmocnějšího vojenského paktu planety. Vnitřně rozhádané NATO tady hraje o svou budoucnost. Pokud nedokáže na vlastním prahu prosadit vůli mezinárodního společenství, pak ho snad ani není potřeba, říkám si, zatímco mě vzbouřenci mezi troskami vybombardovaných tanků plácají po zádech. „You French? No? Sarkozy gentleman! Thank you, Europe! Thank you!“
***
Na cestě zpátky k egyptským hranicím nás začnou stíhat překvapivé zprávy. Zrovna se hádám o cenu za dopravu s jedním z vydřiduchů, kteří se dřív nebo později objeví v každé válce, když se dozvím, že se Kaddáfího síly stáhly z takřka dobyté Adždabíje. Bezprostřední ohrožení Benghází se tak odsouvá, i když tady, poblíž Tobrúku, se údajně objevují ojedinělé skupiny Kaddáfího věrných a útočí na auta směřující do Egypta.
Přes veškerou skepsi se těžko bráním sympatiím k bandě chaotiků, kteří tak dlouho vzdorují diktátorově přesile. A můj předchozí pesimismus se rychle mění v naději. Zpět do rukou rebelů padla Briga, klíčový Rás Lanúf s ropnou rafinérií, Uquajla. Kaddáfího jednotky ustupují a nikdo neví přesně proč. Rychlý postup vzbouřenců se v tuto chvíli zastavil na okraji Bin Džavádu. Až sem došli před třemi týdny při úvodní fázi povstání. Teď tu stojí znovu. Pokud padne Bin Džavád, otevře se cesta na Syrtu, rodiště Muammara Kaddáfího.
Jako už tolikrát v těchto týdnech, pro které se vžilo pojmenování arabské jaro, zastihují události na Blízkém východě svět zcela nepřipravený. Zaskočený dalším zvratem. Co se to děje? Je to opakování pádu železné opony v roce 1989? Ano, vypadá to tak. Arabské mládí, drcené zakonzervovanými mantinely i autokratickým tlakem, povstalo. Jenže co bude dál? Chaos? Možná, ale cokoliv je lepší než to, co bylo doteď. Jestli ne v Tunisku a Egyptě, pak v Libyi to platí určitě. Hodně štěstí, nadšení nedisciplinovaní chlapci s kalašnikovy a pancéřovými pěstmi na ramenou. Hodně štěstí, ať rudo-černo-zelený prapor zavlaje nad Zeleným náměstím v Tripolisu.
O autorovi| Jakub Szántó, Autor je redaktorem ČT.
