Říkali jsme tomu náhodičky. Našemu zprvu banálnímu setkání i tomu dalšímu, které nebylo tváří v tvář. Všem těm věcem, na něž jsme oba slyšeli, které jsme měli společné. Nebyla to jen hudba, film, země, životní názor... Bylo to víc. Propojení, jaké jsem nikdy nezažila, v podvědomí možná chtěla, doufala v něj, ale ne v tuto chvíli, ne teď – a kvůli životu, který tu byl, vlastně nikdy.
Víkendový výlet, vzácný a dlouze plánovaný, nevycházel. Trasy se měnily. S ubytováním to bylo těžké. A osazenstvo našich domovů nebylo z našeho nápadu nadšené. Mé dvě kamarádky a já, všechny okolo třicítky, mámy od dětí a každá utíkající... Jedna od tchýně, druhá ze stereotypu a já od manžela tyrana.
Jedno krásné moravské město. Každoroční vinobraní, dobrá, tak tedy tam. Kde budeme spát? Kamarád kamaráda jedné z nás má zahradní domek, prý nám jej půjčí. Čekal nás na nádraží, odvezl nás, řekl, kudy kam, a zmizel. Druhý den přijel, jako správný Moravák nalil, vyfotil si nás a odvezl na nádraží. Pohled jeho modrozelených očí, které se vpíjely do mých, za odjíždějícím autobusem. Opojení kapkou slivovice. Bylo to hezké, příjemné. Byl to zážitek z výletu.
Cestovaly jsme dál a ještě něco zažily. Atmosféra byla úžasná, poetická, ojedinělá. Domů jsme se vrátily spokojené, vyřehtané a naše starosti se možná na čas lépe zvládaly, bylo nač vzpomínat.
V říjnu jsem nastoupila do druhého ročníku dálkového studia na vysoké škole. Stalo se to hned při první přednášce. Spolužačka sedící přede mnou si prohlížela fotky na notebooku. Přednáška dlouhá, nudná, nedalo se nedívat. Srdce se mi sevřelo a rozbušilo. Ruce rozklepaly. Ona měla na fotkách jeho! Proboha ANO! Její příjmení a příjmení na diplomu, jenž visel na zdi v zahradním domku, bylo stejné… Neuvěřitelné! Byl to její bratr!
Z našeho výletu nebyla žádná fotodokumentace, aparátek se nám rozbil. Ale chlapeček přece fotil. Poslal mi fotky e-mailem. Od té doby... No psali jsme si pořád, pořád, pořád. Zdánlivě možná závislost na internetu, na elektronické komunikaci. Oběma nám něco scházelo. Imaginární svět, který jsme si vytvořili, obsahoval všechno. Všechno, čeho se mi nedostávalo. Běžný jev dnešní divné doby. Útěk. Je tak snadné otevřít se někomu, koho nevidíš. Takhle to zpracoval rozum, ale jinak? Jak si mám vysvětlit ony divné věci, jež se mi děly? Že mi bylo jednoho dne náhle strašně zle, že jsem cítila tíži na levém rameni... Jak? Jednoduše přece. Stojíš před rozhodnutím rozvést se, či ne, psychika zaviní mnohé, proto ti tak je.
Neozval se, celých čtrnáct dní. Strašných čtrnáct dní! Poslal oskenovaný rentgenový snímek svého levého ramene – protkaného šrouby. Srazilo jej auto, v onen den, kdy mi bylo zle, kdy...
To nebyla jediná taková zkušenost. Zdály se mi sny, události v nich mi pak několik dní nato popisoval – jako skutečně prožité. Připadala jsem si jako blázen. Prosila jsem všechny anděly, ať mě toho zbaví. Ptala se, proč se mi to děje. Nechci to a nikdy jsem nechtěla. Bylo to směšné, strašně směšné. Svůj nejintenzivnější vztah, byť možná jednostranný, své nejsilnější pocity prožívám přes dráty, přes internet. Já, která nechtěla mít doma televizi, počítač, chtěla žít co nejblíže přírodě, v lese, sbírat bylinky, číst knihy. Milionkrát jsem mu psala „poslední stránku“ a milionkrát ji neposlala.
Život není to, co chceme, ale to, co máme. Trvá to již dva roky. Naše korespondence se ztenčila, což se nedá říci o mých citech. Ty jsou pevné jako skála.
Setrvat v manželství bylo po letech psychických tlaků neúnosné. Dokázala jsem odejít. Rozvádím se. Bydlím již téměř rok s dětmi sama. Poletuje okolo mě několik mužů, dobrých mužů. Zkusila jsem i vztah, ale nejde to. Nemůže jít, jsem plná svého chlapečka, své druhé půlky, toho, jak mi rozumí. Tomu se nikdo nemůže přiblížit. Pro mě je to vize života bez partnera. Ale nevadí mi to. Kompromisy dělat nelze a je osvobozující tohle vědět.
