Co se všechno napsalo o – jak říkají politici – příběhu (to slovo mě nepřestane fascinovat, oni si politici myslí, že ty jejich skandály jsou nějaké příběhy? Vždyť nikdy nemají konec! Nemusí to být happy end, stačila by i katarze...) bývalého ministra Drobila, a přitom základní věc zůstala nevyřčena. Proč vlastně politici tak strašně podvádí a kradou?
Přece to musí mít důvod a nevěřím, že by šlo jen o to, že příležitost dělá zloděje – doktoři taky nespolufinancují své nemocnice prodejem orgánů, a to nějaký pěkný mají v ruce každý den (tedy, víte, jak to myslím). Už dlouho se domnívám, že důvodem je dlouhodobé a téměř kritické podfinancování našich politických stran. A myslím to vážně – ze sta korun ročně na jeden odevzdaný hlas se stranické aparáty a celostátní organizační struktura úspěšné strany zaplatit nedá, členů, co by platili členské příspěvky, u nás žádná strana dost nemá, a „čisté“ sponzorování stran občany, kteří by za své peníze od strany nechtěli nic víc, než aby splnila svůj program, musí být ze své podstaty minimální. Žádná politická strana v tom dlouhotrvajícím politickém rozkolu posledních mnoha let svůj program přece uspokojivě plnit nedokázala, takže na to by jí mohl přispívat jen slabomyslný. Politikům tedy prostě nezbývá než za peníze nabízet něco jiného. Pokud nemáte na to, abyste si zaplatili lidi, které potřebujete, musíte z nich holt například udělat polofalešné experty pro státní instituce, jež ovládáte, a tím jim zajistit výplatu. Proto jsou všechna ministerstva už léta zavalena haldami pro forma posudků, které nepotřební experti nasmolili. Když nemáte dost peněz v pokladně, musíte předražit státní zakázku a přiklepnout ji spřátelené firmě, která vám část peněz vrátí jako sponzorský dar. Nebo, aby to vypadalo líp, přes jinou firmu. Čím víc tohle všechno musíte skrývat, tím víc to stojí, protože pro všechny je přítomen element nebezpečí: opravdových auditů nebo řidčeji nových a nezodpovědných ministrů (či ředitelů státních fondů), kteří ještě nevědí, jak ten systém funguje. Takže kromě peněz, které potřebujete, utratíte ještě za promazávání koleček ve stroji.
Ano, můžete to nedělat. Můžete chtít zůstat v politice čistí, jenže tím se dostanete do konkurenční nevýhody mezi těmi ostatními špinavými, nebudete mít na billboardy, nebudete si moci platit lidi, nebudete mít regionální organizace a brzy skončíte. Jistě, je to ošklivé a nespravedlivé, Kateřině Neumannové kvůli něčemu podobnému stát nejspíš zabaví i běžky, ale na ODS exekutoři nenastoupí, protože jestli tento systém na něčem funguje, pak na zkušeném rozostření odpovědnosti.
Nicméně existuje levnější cesta k tomu, aby co rok či půlrok nepadala vláda a abychom se my ostatní pořád necítili jako ňoumové, kteří pořád dokola volí zloděje a podvodníky. Přidejme jim. Pět set korun ročně za hlas, to jsou dva tisíce od každého voliče za jedno volební období. Bylo by to tolikrát méně, než kolik se z našich daní vyplácá na zlodějny jejich krytí nebo než kolik nás stojí předražená elektřina od ČEZ, který musí ten státní kolotoč spolufinancovat, že by se nám to prostě vyplatilo. A kdyby to nepomohlo a nepotvrdila se má hypotéza o tom, že politici provozují finanční čachry jen proto, že je na provoz politiky málo peněz, ale že jsou to prostě všichni zloději a podvodníci? No stejně bychom se necítili o moc hůř než dnes, ne?
