Pokud se dostanou uhlíkové nanotrubice do organismu, mohou být podobně nebezpečné jako azbest. Rizika byla poprvé potvrzena laboratorními zkouškami.
Nanotechnologie by měly ve 21. století umožnit další rozvoj elektroniky, vznik nových materiálů s dosud nepředstavitelnými vlastnostmi či vývoj nových léků. Průmysl i spotřebitelé na ně nedočkavě čekají. Nové výzkumy však ukazují, že úžasné materiály spolu nesou i nepominutelná rizika.
V současnosti jsou nejrozšířenějším materiálem nanoinženýrů uhlíkové nanotrubice vyvinuté v roce 1991. Jde o miniaturní vlákna vytvořená ze stočeného grafitu. Uhlíkové nanotrubice se již dávno dostaly do praxe. Jejich vlastnosti pomohly k vytvoření superpevných a přitom velmi lehkých materiálů, nových typů solárních článků či miniaturních, a přesto kvalitně izolovaných vodičů. Najdete je v rámech horských kol, v nových tenisových raketách, používají se při výrobě automobilů nebo letadel.
Budíček z laboratoře Už více než desetiletí někteří experti upozorňují na stinné stránky nanotrubic, například na nebezpečí toxických zplodin vznikajících při výrobě či na možné karcinogenní účinky. Ve světle ohromných perspektiv nebyla těmto hlasům věnována velká pozornost. Převládal názor, že nebezpečí je spíše teoretické. Výsledky práce, kterou včera publikoval specializovaný časopis Nature Nanotechnology, však varování do značné míry potvrzují. Výzkumníci vedení Kenem Donaldsonem z univerzity v Edinburghu vpravili do břišní dutiny laboratorních myší různé druhy nanotrubiček a sledovali odezvu organismu.
Během několika dní se objevila silná reakce imunitního systému na trubičky delší než dvacet mikrometrů. Buňky imunitního systému se s cizorodými látkami takové velikosti neuměly vyrovnat, praskaly a hynuly. Není vyloučen ani vznik nádoru, domnívají se odborníci.
Organismus na nanomateriál reagoval podobně jako na kontakt s azbestem. Obavy motivované podobností struktury materiálů z nanotrubiček a obávaného karcinogenu se tak do jisté míry potvrdil. Na druhou stranu není vůbec jisté, že by nanotrubice mohly v organismu přetrvat tak dlouho, aby se samovolně dostaly do orgánů, kam je vědci vpravili uměle. „Musíme teprve prokázat, že ke stejným účinkům může dojít i při vdechnutí látky,“ říká Donaldson.
Na testech tohoto druhu pracuje James Bonner z North Carolina State University. Jím testovaní hlodavci vdechovali trubičky 40 mikrometrů dlouhé a žádný zánětlivý efekt se dosud nedostavil.
V každém případě platí, že největším rizikům jsou vystaveni lidé, kteří se podílí na výrobě nanomateriálů. Samotné používání výrobků tak problematické není. Komplikace se objevují až na konci životnosti, likvidace těchto materiálů bude vyžadovat zvláštní opatrnost a speciální postupy.
Paralela s azbestem však vědce straší. I azbest byl v 19. a velké části 20. století považován za supermateriál. Pro nehořlavost a žáruvzdornost v kombinaci s pevností, ohebností a nízkou cenou po azbestu často sahali jak stavitelé, tak výrobci vysoce tepelně namáhaných částí, jako jsou turbíny či brzdové destičky. Teprve po mnoha desetiletích se prokázalo, že drobné jehličky azbestu se snadno dostávají do plic, kde podporují rakovinné bujení. Za nebezpečná se považují vlákna delší než pět mikrometrů. Proto byl azbest ve druhé polovině dvacátého století ve většině zemí zakázán.
„Je to varování pro nanotechnologii obecně a pro výrobce využívající uhlíkové trubičky zvlášť,“ komentuje výsledky publikované v Nature Nanotechnology Andrew Maynard, jeden z vědců, který se na studii podílel. „Společnost si nemůže dovolit tyto úžasné materiály nevyužívat. Ale stejně tak nelze dopustit, abychom šlápli vedle tak, jako se to stalo v případě azbestu,“ dodává.
