Hlavním spisem nejvýznamnějšího biologa historie, O vzniku druhů přírodním výběrem, se letos zabavíme kolem 24. listopadu, kdy uplyne 150 let od jeho vydání. Darwinovo druhé letošní kulaté výročí (narodil se 12. února 1809 ve středoanglickém Shrewsbury) budiž tedy záminkou k představení jeho dalšího díla. Není malé ani bezvýznamné.
Do povědomí vstoupil již roku 1839, kdy v rámci pětidílné Zoologie z cesty lodi Jejího Veličenstva Beagle, kterou redigoval, vyšel jeho cestovní deník. Pro velký úspěch pak vyšel v roce 1845 samostatně (Přírodovědcova cesta kolem světa).
V roce 1846 Darwin vydal spis O složení a rozšíření korálových útesů, kde v podstatě správně vysvětluje jejich vznik. Následují Geologická pozorování o sopečných ostrovech (1844) a Geologická pozorování o Jižní Americe (1846). Vzápětí vychází triptych vcelku pod společným názvem Geologická pozorování (1846).
Zcela vyčerpávajícím, dodnes cenným způsobem pojednal vývoj, život a systematiku tehdy ještě nepříliš známých mořských korýšů vilejšů (dva svazky o současných, 1851, a dva o jejich zkamenělinách, 1854).
V roce 1859 vychází O vzniku druhů přírodním výběrem.
Roku 1868 se objevuje dvojsvazkový spis Proměnlivost rostlin a živočichů vlivem domestikace (Darwin náruživě choval holuby).
Roku 1871 následovalo jeho zřejmě druhé nejvýznamnější dílo O původu člověka a pohlavním výběru. Tam mimo jiné pojednal vztah mezi přírodou a lidským mravním cítěním (tedy „kulturou“). Soudil kupříkladu, že kdyby byla lidská společnost vybudována podle vzoru společnosti včel, „těžko lze pochybovat, že by si naše neprovdané ženy stejně jako včelí dělnice nemyslely, že jejich svatou povinností je zabíjet své bratry. Matky by se zase snažily zabít své plodné dcery a nikdo by se nad tím nepozastavoval“. Edinburgh Review pak napsala: „Naše mravní cítění se ukazuje být pouhým instinktem vytvořeným evolucí... Jsou-li tyto názory pravdivé, brzy nastane v myšlení revoluce, která otřese společností od samých základů, protože zničí posvátnost svědomí a náboženský cit.“
(Darwin vystudoval teologii, na cestu kolem světa odjížděl jako hluboce věřící člověk. Nejpozději ve středním věku už však byl, jak sám napsal, agnostikem. Jeho žena se denně modlila za jeho duši.)
Ještě dál pak v této oblasti zašel ve svých nepublikovaných poznámkách. „Pochybuji o existenci svobodné vůle... Každý čin je určen dědičnou konstitucí, příkladem druhých a učením se od druhých.“ To dnes podepíše každý evoluční psycholog. V roce 1872 vydává spis Výraz emocí u člověka a zvířat, mimochodem jednu z vůbec prvních publikací s fotografiemi. První den se prodalo 5267 výtisků.
Rokem 1875 zahájil své „botanické“ období. Objevně psal o masožravých rostlinách, opylování, pohybech rostlin atd. Jistě není nezajímavé, že ve snaze objasnit záležitosti kolem dědičnosti křížil rostlinu hledík a došel k závěrům odpovídajícím 1. a částečně i 2. Mendelovu zákonu. Význam svých výsledků však nepochopil a v pokusech dál nepokračoval.
Roku 1881, tedy rok před svou smrtí, vydal poslední dílo Tvorba ornice působením červů. Syn Horace mu k výzkumu zhotovil aparaturu zvanou Červí kámen, která měřila účinek žížal na půdu.
