Dobrých filmových životopisů nevzniká zrovna moc – často končí u pečlivě ilustrovaného filmového výkladu nebo násilných aktualizací, inscenování soudobých střetů v historických kulisách. Assayasův Carlos naplňuje očekávání, jež divák většinou s filmovou biografií spojuje – chronologicky zachycuje „život a dílo“ zobrazované postavy, činí tak s citem pro vykreslení prostředí, je to pečlivá rekonstrukce. Natočená je navíc způsobem, který vtahuje, má intenzitu a dynamiku bezprostředně se odehrávajícího okamžiku. A především – aniž by se uchyloval k vytváření nějakých laciných analogií či mentorování, dokáže člověka přesvědčit, že příběh jeho antihrdiny má význam vyprávět právě teď.
Leninův bratr Doba krajně levicových teroristických hnutí, jež byla v západní Evropě aktivní především v 70. letech, může z dnešního pohledu působit jako čas vzdálený a uzavřený. Na druhou stranu mnozí dnešní význační evropští tvůrci tehdy dospívali, je proto asi logické, že se dnes ke těm silným příběhům doby svého mládí vracejí. Také je možné nacházet různé podobnosti mezi dneškem a 70. lety na Západě – i v současné době tenze ve společnosti narůstá, revoluce se dostává opět do módy a vůbec se šíří jaksi apokalyptické myšlení, jež je v zájmu odvrácení hypotetických nedozírných následků v budoucnosti ochotno připustit ledacos právě teď. Aktuálnost Assayasova filmu ale nespočívá v tom, že by na příkladu z historie ukazoval svět, do nějž se možná zase vracíme. Jeho film není primárně politický, jakkoliv se odehrává ve světě do hloubky zpolitizovaném. Je to spíš portrét specifického typu narcistní osobnosti, kterému se daří stejně dnes jako před čtyřiceti lety a zjevně má před sebou i slibnou budoucnost.
Carlos bylo „bojové jméno“ Iliche Ramireze Sancheze (1949), který pocházel z rodiny venezuelského komunistického právníka (jeho sourozenci se jmenují Vladimir a Lenin). Otec ho poslal na studia do Moskvy, nedokončil je, vstoupil do služeb Lidové fronty za osvobození Palestiny, prošel výcvikovými tábory, jeho první akcí byl neúspěšný atentát na místopředsedu britské sionistické organizace. Následovaly další akce (například opět neúspěšný raketový útok na izraelské dopravní letadlo na pařížském letišti), světové proslulosti dosáhl v prosinci 1975, kdy vedl komando, jež vzalo jako rukojmí účastníky konference zemí vyvážejících ropu OPEC ve Vídni.
Díky tomu se z něj stala celebrita mezinárodního terorismu, nejhledanější muž světa a zároveň mediální hvězda. Žádná pozdější Carlosova operace už nebyla tak úspěšná, propadal se do obskurity, střídavě pobýval v různých zemích tehdejší Varšavské smlouvy a na Blízkém východě. V roce 1994 byl v Súdánu zatčen a vydán do Francie, kde byl odsouzen na doživotí za vraždu tří příslušníků francouzské kontrarozvědky. Po přelomu tisíciletí konvertoval k islámu, v němž vidí revoluční avantgardu dneška. Na to téma napsal i knihu.
Způsob, jímž byl ve filmu vykreslen, skutečného Carlose prý docela pobouřil, snímek také začíná upozorněním, že některé scény v něm ne zcela odpovídají skutečnosti. Nezdá se ale, že by Assayas, který na scénáři spolupracoval s americkým novinářem Davidem Franckem, někde výrazně překročil hranice přípustné licence, jež je při filmovém zpodobňování skutečných příběhů nutná. Snímek byl původně natočen jako třídílná minisérie pro francouzskou televizi, právem ale byl uznán hodným uvedení v kinech. Kromě plné pětiapůlhodinové verze se v zahraničních kinech někdy uvádí ještě 140minutová verze. Kdo zhlédl Carlose celého, si může jen těžko představit, že by film po zkrácení na polovinu mohl být ještě koherentní.
Assayasův film se v kinech objevil několik měsíců po jiném dokudramatu, které rekonstruovalo známou teroristickou kampaň 70. let – německém filmu Baader-Meinhof Komplex režiséra Uliho Edela. Carlos s ním má společnou snahu co nejpečlivěji zachytit okolnosti jednotlivých teroristických útoků – k vrcholům patří sekvence popisující akci na konferenci OPEC, jež trvá víc než hodinu. Přístup k zachycení protagonistů je ale v obou filmech dost rozdílný. Edelův film předvádí členy německé RAF jako idealisty, kteří sešli z cesty a zabředli do nenávisti a násilí – k protestu měli důvody, ale přehnali to. Postava moudrého německého policisty také ve snímku mluví o nutnosti odstranit ty společenské jevy, v reakci na něž terorismus vzniká. V Carlosovi takový kontext fakticky chybí (snad až na pár zmínek o generálu Pinochetovi), nevytváří se v něm kauzalita akcí, po nichž následuje reakce. Assayasova antihrdinu nestvořily okolnosti, je svým vlastním výtvorem.
Ramirez hraje Ramireze Carlosův krajan a jmenovec, venezuelský herec Edgar Ramirez, hraje teroristickou celebritu, právě jako celebritu, bytost pohlcenou sebou samou, hluboce závislou na aplausu, jenž může nabývat podoby článku v novinách či svolnosti radikální studentky. Je to muž, který dbá o svou image, se suverenitou a jistým charismatem umí chrlit revoluční fráze a klišé, brojit proti zbídačování mas, je ale jen těžko představitelné, že by mu někdy sebeméně záleželo na někom jiném než na něm samém. Ty masy, v jejichž zájmu prý vede svůj osvobozenecký boj, jsou jen anonymní hmota, na jejímž pozadí vyniká Carlosova velikost, další potenciální zdroj potlesku, který by snad jednou mohl utišit Carlosův neukojitelný hlad po slávě a moci. Asi nejjednodušším způsobem ho charakterizuje scéna, v níž sám a nahý studuje svoje přirození.
Je těžké zahrát muže, který hraje – Ramirezovi se to podařilo. Carlosovy promluvy v jeho podání nespadnou za hranici přehnané parodie, stopa tyjátru, falše v nich je ale vždy přítomná, gesta o stupínek přehnaná, stejně jako stylizace revolučního manekýna. Assayasův Carlos je narcistní velmi současným způsobem, je „globalizovaný“, zdomácnělý v prezidentských palácích, kavárnách pařížské Latinské čtvrti i výcvikových táborech někde v poušti, ten neustálý pohyb zjevně činí snazším to, že ať je kdekoliv, stejně vidí především sebe. Ze stejného důvodu je to také muž bez dilemat, schopný racionalizovat si vskutku cokoliv, jeho víra, že co je dobré pro Carlose, musí být dobré i pro svět obecně, je ale neotřesitelná. Postupem času, jak teroristova hvězda bledne, se stává jen čím dál trapnější. Závěrečná část snímku, jež sleduje Carlosův úpadek, může působit z žánrového hlediska až antiklimaticky. Namísto aby se na plátně odehrávalo čím dál víc, se toho děje čím dál míň, Carlosovy plány nevycházejí, stěhuje se do čím dál obskurnějších útočišť, chátrá. Bereme-li ale Assayasův film jako především portrét, studii osobnosti – představuje finále skutečný vrchol, neúprosné zachycení narcisova podzimu. Kromě hlavní postavy se autorům podařilo vykreslit plastické podobizny mnoha menších figur, Carlosových spolubojovníků – někdy fanatiků, někdy naivků podlehnuvších jeho kouzlu, někdy sociopatů, kteří prostě jenom rádi zabíjejí, někdy kombinace toho všeho. Pětiapůlhodinová stopáž asociuje pomalý snímek, v případě Assayasova filmu to ale tak není, film je dlouhý, jak dlouhý být musí. V jednotlivých scénách ale nic nepřebývá, vše je podáváno se stručnou věcností, elegantní, syrovou i výmluvnou. Autoři si nikdy nevyberou pauzu na kázání, jakési vyjádření jejich postoje je možné vidět snad jen v poněkud anachronickém výběru písní, které filmu dodávají jemnou vrstvu nostalgie i ironie – zdůrazňují paralelu mezi teroristou a rockovou hvězdou.
Divák, který má zájem o historii, v něm najde spoustu drobných perliček – moment, kdy tehdejší šéf KGB Jurij Andropov vypisuje „výběrové řízení“ na atentát na Anvara Sadata, kopec problémů, jež s Carlosem mají strejcovští soudruzi z maďarské tajné služby, rozloučení rakouského ministra s Carlosem na vídeňském letišti, kde dojde i na podání ruky. Autorovi těchto řádků asi nejvíc utkvěla scéna z bytu, kde je Carlos na večírku. Působí jako esence revoluční romantiky – za oknem pařížské střechy, pohlední lidé se dobře baví, dojde i na zpěv latinoamerických bojových písní. Večer plný zapálených hovorů i přátelské zábavy. Objeví se neozbrojení policisté, Carlos je postřílí a uteče. Ostatní hosté koukají na ta zkrvavená těla – jedno ještě jeví známky života. Hosté se beze slova a rychle rozejdou, aniž by projevili sebemenší snahu raněnému pomoci. Něco jiného je spřádat u vína smělé plány na záchranu utiskované humanity a něco jiného je vzchopit se k činu, když někomu leží příklad toho krvácejícího lidství před očima.
***
Film týdne Carlos Režie: Olivier Assayas Francie/Německo, 2010
Assayasův Carlos je narcistní velmi současným způsobem, je zdomácnělý v prezidentských palácích, pařížských kavárnách i výcvikových táborech v poušti
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
