Jonathan Swift, autor Gulliverových cest, vydal v roce 1729 slavný pamflet s názvem Skromný návrh, jak zabránit tomu, aby děti chuďasů nepřipadaly na obtíž rodičům ani vlasti. Vzhledem k tomu, že je v Irsku příliš mnoho dětí, říká autor, skromně navrhuje, jak situaci vyřešit: děti chudáků by se mohly zpracovávat jako lahodná krmě pro boháče. Swiftův skromný návrh se uskutečnění kupodivu nedočkal. I já bych si dnes dovolil předložit jistý skromný návrh, a to, jak k všeobecné spokojenosti snadno, rychle a slavně vyřešit kauzu Diag Human. Naději na uskutečnění má můj návrh asi podobnou, jako měl návrh Swiftův, ale schůdná cesta by to rozhodně byla, ba dokonce i lákavá (pochopitelně jak pro koho).
Jistý pan Josef Šťáva má zřejmě naději vytlouct z českého státu nějakých osm devět miliard korun – a můj skromný návrh je adresován jednak správci státní kasy, jednak panu Šťávovi samému. První z obou pánů by neměl úzkoprse bránit druhému pánovi, aby vyarbitrovanou částku skutečně obdržel, nakonec se na to všichni, korunku ke korunce, rádi složíme, stejně jako jsme se složili na pana Železného (a to jsme z toho u něho nic neměli, až na pochybné potěšení vidět ho, jak za nás zasedá v Evropském parlamentu). Vždyť co to nakonec je, nějakých ubohých devět tisíc nebo kolik na každého obyvatele. V tom asi stejně problém nebude, částku zcela určitě vyplázneme. Můj skromný návrh se týká spíše pana Šťávy. Chci mu navrhnout, jak s penězi naložit.
Podle fotografií soudě nebude už asi nejmladší, i jeho habitus se zdá naznačovat, že tady s námi nemusí být tak dlouho, a teď má jedinečnou možnost, jak se ještě rychle zlatým písmem zapsat do dějin naší země. Za devět miliard si klidně může pořídit ještě jeden nebo i dva zámky, ale co by s nimi dělal? A miliard by bylo i tak dost.
Nechť se tedy inspiruje příkladem Josefa Hlávky (ten si sice své peníze poctivě vydřel, ale od takových detailů můžeme v této věci odhlédnout) a stane se velikým, ba největším mecenášem uměn a věd v našich dějinách. Jako čistě soukromý podnik by mohl postavit Národní knihovnu Josefa Šťávy, dále Muzeum moderního umění Josefa Šťávy (ať se Šalomoun Guggenheim chytí za nos) a třeba ještě Operu Josefa Šťávy (ať se Marsk Moller chytí za nos), popřípadě založit profesuru Josefa Šťávy v Ústavu hematologie a krevní transfuze.
A kdyby si pro svou knihovnu vybral návrh Jana Kaplického, nemohl by tomu ani náš znalec architektury z Hradčan a Lán bránit, protože by to byl posvátný soukromý podnik, do kterého mecenášovi nemá nikdo co mluvit. Nakonec operu v Kodani postavil starý pán taky podle hesla „Take it or leave it“ – buď to bude dům od architekta, kterého si vyberu já, nebo nebude nic. Domnívám se, že i pak by panu Šťávovi zbylo dost peněz na střídmý důchodový život na jeho dvou třech zámcích.
A nad vchodem do všech budov postavených za naše (Šťávovy) peníze by na věčnou památku velkého mecenáše mohlo být vepsáno: „Národ Šťávovi – Šťáva národu.“
***
Nechť se tedy inspiruje příkladem Josefa Hlávky a stane se největším mecenášem uměn a věd
O autorovi| František Fröhlich, překladatel
