Byla to taková diskuse v hospodě mezi Vánocemi a Silvestrem. Vlastně ji zavinili poslanci, kteří protestovali proti novému Ústavu pro studium totalitních režimů, ale kvůli mé poznámce, že by stejně byl lepší název Ústav paměti národa, se debata hned v zárodku začala rozvíjet úplně jiným směrem.
„Paměť, co je to paměť? Každej si přece skoro všechno pamatuje jinak,“ namítl jeden ze spolustolovníků. „A národ! Co je to národ? Když to slyším, hned se mi vybaví: nic než národ!“
Pokud šlo o paměť, mohla jsem souhlasit. Ale s výhradou: právě proto to přece má být paměť národa, nikoli jednotlivce. S „národem“ to bylo složitější. Pochopitelně ani já nemám ráda „Nic než národ“ a „Čechy Čechům“, a také jsem si nějaký čas myslela, že nacionalismus je hnusná a dávno překonaná věc. A „národ“ vlastně možná taky. Z tohoto zjednodušujícího bludu mě vyvedla zkušenost s jinými národy, přesněji řečeno rozhovory s příslušníky jiných národů. Na Kavkaze si například vůbec nemyslí, že by byl „národ“ něco pomíjivého, spíš naopak. Právě národní hnutí, a je jedno, zda se to komu líbí, či ne, vyvedla republiky jižního Kavkazu z nemilované náruče Sovětského svazu.
Ještě lepší příkladem je samozřejmě Polsko. Alfred Jarry sice říká, že kdyby nebylo Polska, nebylo by Poláků, jenže to je absurdní žert: v té době totiž skutečně „nebylo Polska“, zatímco Poláci byli a dokázali svůj stát znovu získat. A maršál Pilsudski, „náčelník“ meziválečného Polska, zastával názor, že polský národ vůbec netvoří jen etničtí Poláci, či dokonce jen katolíci. V jeho Polsku žili Poláci, Židé, Němci, Ukrajinci, Bělorusové, Arméni, Tataři, Maďaři právě tak jako katolíci, protestanti různých denominací, židé i muslimové. Etnickou příslušnost i vyznání pokládal Pilsudski za součást širší polské identity, z níž pak dovozoval polské vlastenectví.
Je to pojetí, které přeskakuje úzkoprsý nacionalismus devatenáctého století, jenž přinesl tolik útrap, a vrací se hlouběji do dějin. A tak to vidím i já. Ne nadarmo se psávalo o trojí duši země české: Češi, Němci a Židé žili v české kotlině pospolu, a nejen oni. Byli tu přece Italové, Poláci, Angličané, Francouzi - jak koho do země mezi našimi pohraničními horami zavála práce, válka, láska či ještě něco jiného. Národ, který mám na mysli, je společenství lidí, v němž se mísí a obohacují různé tradice a vlivy. Dříve je sjednocoval panovník, nyní nám - bohužel - už zbyl jen stát. Jako dřív nebylo možné oddělit národ od panovníka, neměl by nyní být oddělován národ od státu. Místo „národ“ můžeme říkat „společnost“, ale myslím, že je to jen ideologická klička, abychom se vyhnuli pojmu, vůči němuž máme předsudek. Neměli bychom si však nechat ukrást pojem, který je nosný a užitečný, který má hluboký význam a dávnou tradici, jen proto, že ho někdo zneužívá. Nemá přece smysl přenechat slovo „národ“ lidem, kteří z něj chtějí dělat bič na „cizáky“.
Když jsem to všechno vysvětlila, pravil náš spolustolovník: Tak to někam napiš, ať to vědí taky jiní. Vyhověla jsem mu.
***
Neměli bychom si nechat ukrást pojem, který je nosný a užitečný, který má hluboký význam a dávnou tradici, jen proto, že ho někdo zneužívá
