Belgie je vydávána za vzor budoucí Evropy. Její rozpad by byl ranou pro federalisty
KOMENTÁŘ
Jsou v dnešní době symboly typu státní hymny a státního svátku jen historická veteš? Leckdo to tak cítí. Nicméně se nestává často, aby hymnu a původ státního svátku neznal aspoň předseda vlády dotyčné země, což v červenci vyšlo najevo o designovaném belgickém premiérovi. Vyvozovat z toho, že takový stát nebude mít dlouhého trvání, může působit jako primitivní zjednodušení. Jenže tentokrát by to tak mohlo dopadnout. Belgie není jediné místo, kde existují úvahy o dělení. Katalánsko, Baskicko, severní Itálie, Skotsko... Evropa (i bez Balkánu) je vlastně kandidátů samostatnosti docela plná. A přihodíme-li Québec, můžeme říci, že celý západní svět -a přitom si běžně myslíme, že nestabilita států je něco typického pro rozvojový svět.
S jídlem roste chuť
Fenomén označovaný nálepkou „Evropa regionů“ se poněkud vymkl z ruky. Národní stát už je příliš malý na řešení globálních problémů a příliš vzdálený na řešení problémů lokálních, praví módní teorie. Národní stát se tak stává tím třetím vzadu za Evropskou unií a regiony. Vlády se ovšem nevzdávají snadno. Jejich taktikou je přistupovat na vysoký stupeň regionální autonomie v naději, že se tak lokálnímu nacionalismu otupí ostří.
Daří se tak sice eliminovat terorismus, ale vztahy s autonomními regiony jsou vesměs ve stavu permanentní krize. Místo aby se autonomisté uspokojili, platí zde spíš, že s jídlem roste chuť. Zdá se, že jakmile v nějakém regionálním společenství zdomácní názor, že je utlačované - anebo nucené někoho dotovat - už ho nikdo nevykoření.
Proč by vlastně nemohly jednou vzniklé státy zanikat? Jsou to koneckonců jen lidské výtvory.
Jednou z příčin odporu je určitě to, že autonomistická politika často je, stručně řečeno, ošklivá. Národní státy jsou dnes spojované s vyčpělým, zdiskreditovaným nacionalismem. Aspoň některé z nich ale vznikaly ve jménu univerzálních a liberálních hodnot. Jestliže nějaké společenství uzavíraly vůči vnějšku, pak uvnitř deklarovaly ideály občanské rovnosti. Národní revoluce bývaly zároveň demokratickými revolucemi. O „ideálech humanitních“ se v nich aspoň mluvilo. Dnešní autonomisté jsou často populističtí, vulgární a výrazně neliberální. Kult ochrany menšinových práv vede v některých autonomních regionech ke zvěrstvům, jaká by v normální zemi byla nemyslitelná - například jazykové předpisy v Québecu připomínají poměry u nás za protektorátu a v Itálii v německy mluvícím Jižním Tyrolsku zakazovali i dětem v mateřských školkách mluvit italsky. Belgie je ovšem trochu zvláštní případ. Jestliže jistí lidé tvrdí o Československu, že to byl umělý stát, pak o Belgii to platí dvojnásob. Vznikla v roce 1830 hlavně proto, že její existence vyhovovala velmocem. Vlámy a Valony spojuje jen „král, fotbalový tým a pár značek piva“, abychom citovali již zmíněného designovaného premiéra. Obě národní komunity žijí odděleně - uzavírají manželství mezi sebou, dívají se na vlastní televizi, volí vlastní politiky. Tuto oddělenost reguluje neustále bobtnající federální systém zajišťující, aby nemohl nikdo nikoho přehlasovat a každý kompromis musel být zaplacen nějakou protislužbou. Politický establishment izoluje vlámské separatisty, což ovšem zužuje možnosti sestavování vládních koalic. Separatisty to ale k extrémním pozicím přímo předurčuje a přitom sílí.
Belgie coby laboratoř
Co by se stalo tak strašného, kdyby se Belgie rozpadla? Vlámům nic, Valoni by zchudli. Nejhůř by ale dopadli politici, a to nejen belgičtí. Belgie, náruživý zastánce evropského sjednocování, je totiž vydávána eurofederalisty za vzor budoucí Evropy. Jak řekla minulý týden jedna valonská politička: „Belgie je laboratoř. Pokud neuspějeme s budováním kolektivního projektu ve vyspělé zemi s deseti miliony lidí, pak je to, co se pokoušíme zkonstruovat na evropské či dokonce mezinárodní úrovni, odsouzeno k nezdaru.“
Právě. To je také důvod, proč Evropa tak nervózně sleduje všechny národně emancipační pohyby ve svém okolí a proč měla tak panickou hrůzu z rozpadu Československa. Právě náš příklad ovšem ukazuje, že rozdělení nefungujícího státu nemusí vést k humanitární katastrofě, ale může naopak vyčistit vzduch.
***
Oddělenost reguluje neustále bobtnající federální systém zajišťující, aby nemohl nikdo nikoho přehlasovat a každý kompromis musel být zaplacen protislužbou
O autorovi| Martin Weiss, komentář LN e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
