Až bude konec, tak mě vzbuď, chci vědět, jestli se vezmou, říká žena muži ve starém, špatném vtipu. Manželé sledují pornofilm... Ale zmatená, naivní žena nakonec není tak daleko od reality, jak by si anonymní tvůrce anekdoty přál.
Velmi dobře a také už dlouho je vidět toto porušování pravidel žánru na detektivkách. Slavný román Carla Emilia Gaddy Ten zatracený případ v Kosí ulici popisuje zločin a vyšetřování – ovšem nejen je, a tak není divu, že na konci doktor Ingravallo vraha v želízkách nevede. Román je totiž také silně emocionální kritikou Mussoliniho režimu.
Autor nevynechá jedinou příležitost, aby o Mussolinim neutrousil něco peprného: „A nad tím vším na zdi pověšený velikánský obraz Toho Pána: který se chtěl na celým národě mstít za to, že se narodil s rypákem jak prase.“
Jako „nevděčník“ se vůči detektivnímu žánru zachoval rovněž Friedrich Dürrenmatt. Koridor detektivního příběhu mu byl také příliš úzký – a to nikoliv vzhledem k jeho uměleckým ambicím, spíše vzhledem ke skutečnosti. A tak napsal Slib jako „rekviem na kriminální román“ i jako kritiku detektiva, „jedné z nejtypičtějších postav devatenáctého století“. Autor už nemohl předstírat, že přijde policista, dá všechno do pořádku a všichni zas budeme moci klidně spát. V jiné Dürrenmattově detektivce Soudce a jeho kat vezme – musí vzít – pomstu do svých rukou sám komisař Bärlach. Jen tak může dosáhnout spravedlnosti.
Ano, jaký trest je spravedlivý? Na závěr Stínu kapradiny Josefa Čapka čteme o Rudolfu Aksamitovi a Václavu Kalovi: „Je po nich, řekli mužové, a tak by to nemělo být: vyhnuli se trestu.“ A v XXXI. kapitole románu Život návod k použití Georges Perec předkládá velmi pohnutý příběh o muži, jenž se rozhodne investovat všechny peníze a čas do pátrání po mladé dívce, au pair, která nedávala pozor, a tak se jeho syn utopil ve vaně a jeho manželka následně spáchala sebevraždu.
Na konci příběhu je tato dívka již matkou dvou dětí a je si vědoma toho, že nešťastný muž je jí na stopě: „...píšu z porodnice v Rethelu, kde jsem porodila druhou dceru Béatrici. Prvorozené Anně je rok. Přijďte, snažně Vás prosím, přijďte buď teď, nebo nikdy.“ Je nutné dodávat, že policie případ uzavřela s tím, že šlo patrně o čin neznámého tuláka nebo psychicky narušené osoby?
Podobná vyústění také výrazně oslabují detektivní žánr. A spolu s nimi i fakt, že je v současné literatuře výrazných postav pomálu – a když už se autorovi podaří vytvořit charismatického, schopného komisaře, při porovnání s policejní realitou vypadá, jako by spadl z Marsu.
Celý svět podléhá relativizaci, která často dává alibi pro cokoliv: Policista, nebo kriminálník? Velcí podnikatelé, nebo velcí podvodníci? Jsou politici naši sluhové, nebo naši pánové? A jak to, že si platíme ministra kultury, když nemáme ani pořádně na kulturu?
Ale vraťme se raději k detektivkám. U nich je rovněž velmi podstatná a přitažlivá počáteční přítomnost tajemství. Tato nejasnost ale též není vždy uspokojivě vysvětlena, vzpomeňme na Zvětšeninu: čím větší, tím nejasnější.
Přitom všední život je plný malých záhad: Kdo snědl tu zmrzlinu, když jsem byl doma sám? Nebo: Jak dlouho ještě budu muset chodit do práce? Každý tak může být detektivem, který pátrá ve svém životě. Chybou ovšem je podléhat stereotypům. Pivo nemusí být vždycky v lednici, stejně jako poezie nemusí být – jen – ve verších. A dokonce i v pornofilmu může všechno skončit svatbou.
***
Autor už nemohl předstírat, že přijde policista, dá všechno do pořádku a všichni zas budeme moci klidně spát
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
