Tati, proč sem vlastně jezdí ti Číňani? chtěla vědět moje pětiletá dcerka, když jsme odcházeli od našeho dálnovýchodního trafikanta a zelináře v jedné osobě. Není to Číňan, ale Vietnamec, kozo jedna, povídám výchovně, a je tady, protože se mu tu dobře žije. – Tak proč teda vždycky, když čteš noviny, říkáš, že je to tady na emi- erig - emir... – Na emigraci, myslíš?
Jak to, že se tu dobře žije, když noviny jsou plné slov jako (namátkou) Volvo, ČEZ, Paroubek, VyVolení a tři sta milionů? To samo by samozřejmě moji nespokojenost s poměry mohlo snadno vysvětlit. Nebýt faktu, že o oné nespokojenosti s poměry je stále víc slyšet i tam, kde se žije ještě lépe než v Česku a kde noviny o většinu zmíněných slov ani nezavadí. A navíc: platí, že čím lépe se žije, tím hlasitější je nespokojenost. Ne nadarmo se mluví o paradoxu prosperity.
Jen za poslední čtvrtrok vyšly knihy relativně vlivných anglosaských autorů (Robert Frank, Bill McKibben či Brink Lindsey), které z různých úhlů zpochybňují přínos svobody, blahobytu a dalších vymožeností kapitalismu. Argumenty autorů jsou zhruba trojí: nerovnoměrné rozložení bohatství zakládá na průšvih; současné tempo ekonomického růstu je ekologicky a energeticky neudržitelné; společenský a kulturní život v podmínkách vyspělého kapitalismu neúnosně strádá.
Proti nim a jim podobným stojí celá armáda liberálně uvažujících ekonomů a psavců, kteří poukazují na úspěchy kapitalismu a lehce výsměšně vyzývají skeptiky, aby předvedli něco lepšího. A skutečně, nejlepší zemí k životu by podle skeptiků musel být africký Čad – lidé tam žijí pospolitě, neznečišťují ovzduší (na 1,28 milionu čtverečních kilometrů připadá 600 kilometrů silnic); konzumují výhradně lokální produkty a energii si berou z biomasy (velbloudí trus); neotravují je telefony (na 10 milionů lidí jich je 14 tisíc) ani noviny (75 procent lidí je neumí přečíst) a ještě k tomu mají bezvadně vyřešen důchodový systém (průměrný věk je 44 let). Týden strávený v Čadu by nicméně z běžného obyvatele Západu udělal hromádku neštěstí.
Problém je totiž v tom, že více prosperity od jisté hranice neznamená více spokojenosti. Za posledních šedesát let se životní standard ve Spojených státech, západní Evropě a Japonsku zvedl zhruba třikrát, ale jejich obyvatelé jsou spokojeni pořád zhruba stejně. Jak to?
Kapitalismus umí lidi nasytit, ale nezajišťuje jim štěstí. Skeptici mají sklon zavírat oči před evidentními úspěchy (lidé jsou vzdělanější a žijí zdravěji a déle než dříve). Liberálové mají stejně nevábnou tendenci říkat, že není možné, aby existoval lepší systém než kapitalismus, když jsme na žádný jiný ještě nepřišli – a dokonce podle nich ani ten stávající není třeba moc vylepšovat. Jen hlupák by tvrdil, že dnešní západní svět už už šlape na paty Edenu. Je ale pozoruhodné, že s žádnou teorií o zhoubnosti kapitalistické prosperity, pokud vím, nikdy nepřišel žádný chudý člověk. Nikdy jsem neslyšel, že by si Severokorejci libovali ve svém sepětí s přírodou, když si musejí vařit polévku z trávy, protože nic jiného nemají.
Antiglobalisté a okcidentalisté, máte v lecčems pravdu. Ale hlavním rysem vaší pravdy je její záliba v krutosti. Zastavte prosperitu; první, kdo to odnese, nebudete vy, kteří v ní žijete, nýbrž ti, kteří jsou na jejím okraji. Jako je můj vietnamský trafikant a zelinář zároveň, jehož jméno ani neumím vyslovit – odjel ze své země osm tisíc kilometrů, aby mohl denně vstávat ve čtyři hodiny ráno, aby mi mohl prodat cigarety, aby jeho kluk mohl chodit s mou dcerou do školy. Až budete potřebovat tu pravdu vysvětlovat jemu, já u toho být nechci.
O autorovi| Daniel Deyl, redaktor Týdne
