Čím měřit sílu a vliv Číny? Tím, kolik jí dluží Amerika? Tím, jak moc čínského (nebo spíš naopak: jak málo nečínského) zboží kupujeme? Ne, v praxi se čínský vliv měří hlavně tím, jak ochotně jdou různé státy Pekingu na ruku.
Když před dvěma měsíci norský Nobelův výbor oznámil, že letošní cenu za mír dostane vězněný disident Liou Siao-po, svět začal spekulovat, co to udělá s vedením v Pekingu. Bude zuřit? Zruší již ohlášené návštěvy, rozjednané obchodní zakázky, přitáhne šroub domácímu ideovému odporu ještě víc? Peking asi zkusil od všeho trochu, ale to hlavní vidíme jinde. Když se má cena skutečně předávat, rázem už nejde o Čínu, ale o diplomacii zemí akreditovaných v Norsku. Třetina z nich bude předání bojkotovat – včetně evropského Ruska, Srbska a Ukrajiny. Tak vypadá svět dvacet let po pádu komunismu.
„Nebojíme se represí, ale již mnoho let chápeme obavy našich čínských přátel,“ říká ministr zahraničí Rumunska, jež akci nebojkotuje, ale posílá tam nižšího diplomata. O které „čínské přátele“ mu jde? O ty v komunistickém vedení, nebo o ty ve vězení? U země, která je už čtyři roky v EU, by nás to mělo zajímat.
