Je to chování typické pro expaty v exotických zemích, jimž se nepodařilo proniknout do místního jazyka a jež lokální zprávy nezajímají. Potkala jsem takových mnoho v Thajsku, v Paraguayi, v zapadlých čínských vesnicích či v Laosu. Holanďan, který existenčně uvíznul na jednom ze stovky ostrůvků na řece Mekong, na hranici mezi Laosem a Kambodžou, a jemuž místní žena povila děťátko, měl sice oči lesklé horkem a alkoholem po většinu dne, avšak informován byl lépe než půlka Holandska. Za venkovním barem z rákosu trávil většinu života nekonečným přepínáním mezi CNN, BBC a NBC a z internetu stahoval nejčerstvější americké seriály. Turisté mu za rybu nechávali nejnovější romány a výtisky Economistu. Zaníceně nám líčil právě aktuální Ztracené pasažéry letadla, a když viděl naše neznalé výrazy, stáhl nám je na flashku. A to bylo z jiného ostrůvku slyšet burácení generátoru, odkud se k nám Mekongem vinul kabel. Informovanost a naladění na svět si člověk nese všude s sebou. Stačí se připojit a ovládat alespoň jeden skutečně světový jazyk.
Na bludného Holanďana jsem si vzpomněla nedávno mezi svými českými přáteli. Sama vystavena soužití s člověkem, který neumí česky, přijala jsem fakt, že uprostřed Prahy budeme večer co večer sledovat jiné zprávy než české, že naší televizní hvězdou nebude Moláček, ale Amanpourová a že i ostatní myšlenkové zdroje budou přicházet spíše ze zahraničí a v globálním jazyce.
Nedávno jsme si stáhli seriály Californication, Damages a Dexter a jako zhypnotizovaní je zhltli za pár nocí. Když jsem však před tuzemskými přáteli, kteří mohou se svými tuzemskými partnery klidně sledovat Ordinaci nebo Vékávéčka, a nevyřazovat se tak ze svého kulturního prostředí, hodlala předvést hodně politicky nekorektní, ale velmi sexy seriál s Davidem Dochovnym, odmávli mě. Californication už všichni viděli, v originále, nebo dokonce s českými titulky. Na síti se totiž zrodili skuteční rytíři, jejichž ctí se stalo co nejrychleji a nejzdařileji vyrobit české titulky k právě probíhajícímu americkému seriálu.
Nejedná se však pouze o zábavu. Mí přátelé z řad první české globální generace zpravidla nemají potřebu studovat české deníky, protože si svůj obraz světa skládají přes Time, Economist nebo Newsweek. Pokud chtějí vědět, jak vypadají názory na hořlavá témata v různých koutech světa, surfují po netu, každý větší deník má anglickou nebo francouzskou verzi. Do rubriky Have your say stanice BBC telefonují a píší lidé z celého světa. Nejčerstvější novinky a drby z Číny jsou k mání na www.chinasmack.com. A když už komentář k českým událostem, pak každý den v e-mailu od Erica Besta, v Praze usazeného amerického novináře.
Je to miliontá prvá faseta globalizace. Info a zábavu netěží tito Češi „z darů své země“. Naopak – ignorují je. Často jsou to novináři, akademici, mladí mrštní odborníci ve státních institucích, studenti a díky stále lepšícím se překladům i lidé, kteří anglicky nemluví právě dokonale. Ač dál pijí plzeň, chodí na houby a pořádají pikniky na Slapech, mění se v expaty ve vlastní zemi. Čím se jim stává „vlast“? Smrskává se na kulisy s pěknými horami, vánočním cukrovím a přáteli z dětství? Nebo se jim díky ignorování bizarní produkce českých televizí a marginálií domácí politiky odhaluje to podstatné, co hýbe naší zemí? Tiskové zprávy Jiřího Paroubka nebo trapné bitky zelených ke globální generaci nedolehnou, naopak Mirek Topolánek se v jejich očích zviditelnil, když se dotkl evropské politiky a jeho konání hodnotila i jiná média než česká.
Nemá ale člověk zodpovědnost vůči svému domovu? Na adresu globálně povznesených cizinců ve vlastní zemi by se hodilo parafrázovat Bismarcka: Kdo se nestará o (českou) politiku, o toho se stará (česká) politika. Aby pak jednou nepřišel nějaký ÜberRath a nevypnul nám všem internet.
O autorovi| NORA GRUNDOVÁ, autorka je redaktorka Pátku
