Dramatik a režisér v jedné osobě se s názorem na Stroupežnického Naše furianty na tiskové konferenci netajil – dokonce přímo v programu hovoří velmi zevrubně o svých záměrech. Záměr hru aktualizovat a přenést do současnosti bych jen uvítal, ovšem to, co Drábek předvádí, je jen povrchní kabaret na troskách Stroupežnického.
Samo prostředí zpočátku fascinuje zvláštní povědomostí: takováhle hospoda u hřiště, včetně těch pečlivě vybraných plakátů, by asi mohla být dnešním dějištěm pro furiantský příběh se vší jeho poezií a hlavně trapností. Stejně tak kostýmy mi byly často podezřele známé a mnohé postavy určovaly velmi přesně – když Bušek dorazí v laciném zeleném saku, je to opravdu evidentní „vekslák“, jak o něm říká Bláha, podobně dnešní Verunka nosí rádoby elegantní bílý kostým, který jednoznačně ukazuje, že sice ční nad ostatní spoluobčany svou znalostí angličtiny, ale to je tak všechno.
K čemu radar?
Že onen podivný kulovitý objekt na kresleném horizontu je dnes tolik diskutovaný brdský radar, pochopíme až po pauze. K čemu ovšem ve hře je – mluví se o něm dvakrát – je mi záhadou. (Nemluvě o tom, že důsledně vzato to dělá z Drábkovy údajně současné hry sci-fi, radar přece ještě v Brdech nestojí.) Povrchních aktualizací tohoto typu je Drábkova verze, o úpravě se tu nedá mluvit, plná. Jen málo nápadů je využito nějak soustavněji – Stroupežnického dobře napsaná komedie se rozpadá do řady jednotlivých čísel, která spolu vůbec nesouvisí. Z nějakého nepochopitelného důvodu mnoho scén sice probíhá v hospodě, ale Drábek z ní soustavně vyhání téměř všechny postavy – takže například když se furiantští radní předhánějí, kdo zaplatí tu tequillu (zastupuje původní punč), tak je u toho jen hostinský. Proč se tedy Bušek s Dubským provokují, nechápu.
Přitom mnohé detaily by mohly být nosné – třeba to, že Buškovi předhazují, že býval vekslák, zatímco starostovi Dubskému nemůže jeho otec odpustit, že dělal za normalizace předsedu JZD, i onen proslulý monolog dědečka Dubského je aktualizován velmi inteligentně (císaře nahradili ruský a americký generál po osvobození 1945).
Jenže to není nic platné, když jednotlivé scény na sebe nenavazují, odděluje je rádoby mystická hudba a nesmyslně dlouhé přestavby, které spolehlivě zničí i to, co se hercům povede rozehrát. Tvrdit, že postavou Markýtky, kterou hraje černoška, se do inscenace dostává něco mystického, je jen zbožné přání – toporně se pohybující herečka, na kterou všichni zírají, se těžko stane ztělesněním nějakého tajemství. Nezachrání to ani fialové světlo.
Mluvit o hereckých výkonech jednotlivě nemá smysl – herci zřejmě poctivě naplňují režijní koncepci a všichni v detailech zaujmou, některé momenty si i vychutnají. Ale inscenaci to nezachrání, protože jen co se nějaká situace slibně rozvine, skončí a po rozvláčné přestavbě se hraje zas o něčem jiném. (Proč má kus dokonce dva dramaturgy, se ani neodvažuji ptát.)
I když máme v Brně Centrum experimentálního divadla, experimentům se tu moc nedaří – ale vysvětlovat někomu, že Drábkovi Furianti 2008 reprezentují trend současného postmoderního divadla, že je to pozoruhodný experiment, který víří stojaté vody brněnského rybníčku, nehodlám. Není to žádný experiment, se kterým má smysl lámat si hlavu. Snad příště, ale kdy?
HODNOCENÍ LN
*****
Furianti 2008
David Drábek podle Ladislava
Stroupežnického
Scéna: Martin Černý j. h.
Kostýmy: Zuzana
Štefunková-Rusínová j. h.
Hudba: Darek Král
Dramaturgie: Martin Kubran
a Mojmír Weimann
Národní divadlo Brno,
premiéra 30. 5. 2008
