Advokát vysoudil své klientce v principiálním sporu zvýšení důchodu – o 1 Kč. Není divu, že se to stalo v Česku: podle posledních evropských statistik se soudíme dvakrát víc než sousední národy.
Nový místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala je specialista na dědické právo. Ze své praxe si dodnes pamatuje řízení, ve kterém byl jeden jediný dědic: přicházel s novými skutečnostmi, opakovaně se odvolával – ačkoli ho soudy ujistily, že celé dědictví řádně nabyl. „Česká soudivost, to je zvláštní téma: proto je zdejší soustava tak zatížená,“ říká Fiala.
Poslední statistika CEPEJ (Komise pro efektivitu justice při Radě Evropy) mu dává za pravdu. V přepočtu na sto tisíc obyvatel vedli Češi 3461, tedy dvakrát víc občanskoprávních a obchodních sporů než Rakušané. Zřetelně překonávali i Slováky (2387), Poláky (1959) a Maďary (1888). Německo jako jediné z 47 zemí Rady Evropy ve zprávě chybí, protože kupodivu nedokázalo včas dodat data.
„Nadto zde lidé častěji podávají odvolání a pokračují až do Štrasburku. V Rakousku velká část sporů končí v první instanci,“ říká Roman Fiala. „Je to otázka důvěry mezi sebou i vůči soudům. A také – lidé tady často neumějí prohrávat.“
Ale možná to s Čechy nebude tak zlé. Nejsou ty spory užitečné? Soudci výkonní jako ve Švédsku Nejprve je třeba vyjasnit jednu záhadu: kdo totiž zprávou CEPEJ zalistuje trochu víc, tomu se obrázek začne komplikovat. Když se sečtou dohromady sporná řízení (litigious cases) i nesporná (non-litigious, v českém právu například rejstříkové spory či svěření dítěte do péče jednoho z rodičů), do čela se vyhoupne Rakousko s více než 11 tisíci spory.
Následuje ho Maďarsko a Polsko. Zato Česko se počtem případů posouvá do bezpečného středu tabulky, vedle Anglie a kousek za Slovensko. Nutno ovšem dodat, že nesporná řízení nejsou pro soudy zdaleka tak zatěžující jako spory.
Náměstek ministra spravedlnosti Filip Melzer, znalec německojazyčných právních oblastí, míní, že rakouský výsledek je nejspíš pouhým optickým klamem: „V Rakousku řeší zápisy do pozemkové knihy soudy v nesporném řízení.
U nás totéž mimosoudně vyřizují katastrální úřady. A takových případů bude pochopitelně víc.“
S tím souhlasí i experti z okolních zemí. „Myslím, že část odpovědi bude v metodice výzkumu. Například rozvody považují některé země za sporná řízení, jiné za nesporná,“ upozorňuje profesorka Beata Gruszczyńska z právnické fakulty Varšavské univerzity, zástupkyně Polska v CEPEJ.
Podobně to vidí i slovenský delegát, krajský soudce Ladislav Duditš z Košic: 47 zemí Rady Evropy si musí ještě trochu sladit metodiku. To však není problém Slovenska, jehož úprava je stále ještě velmi podobná české. Tamní výsledek podle soudce Duditše ovlivnila v sledovaném roce především početná dědická řízení: „Formálně se vedou na soudu, ale jednotlivé úkony při tom dělá notář.“ Pokud jde však o rychlost, česká justice ze srovnání nevychází vůbec špatně. Podle CEPEJ zde byla v roce 2008 délka civilních sporů v první instanci 112 dnů, hluboko pod polovinou průměru. Na Slovensku 212, ve Švédsku 153 (v Rakousku 68 dnů a v Polsku 41; Ruská federace tvrdí, že spory vyřídí v průměru za 21 dnů).
„Ukazatele naznačují, že Ázerbájdžán, Rakousko, Norsko, Česká republika, Švýcarsko, Maďarsko a Švédsko mají relativně výkonné prvoinstanční civilní soudy,“ píše zpráva CEPEJ. „Na opačném pólu mají vážné potíže Lotyšsko a Španělsko.“ V případě Španělska ovšem zpráva vysvětluje zhoršený výsledek (138 dnů ve sporném, 296 v nesporném řízení) polehčující okolností – totiž vleklou stávkou justičního personálu.
Jdu do Štrasburku (a prohraju) Dobrá, a proč se tedy Češi tolik soudí? Justiční veterán Jan Vyklický je na základě letité zkušenosti (čestný prezident Soudcovské unie je civilním soudcem od roku 1974) shovívavý. Nevidí v tom kverulantství, ale jen to, že česká společnost nemá ještě zažitá některá základní pravidla a postrádá mechanismy, jak sporům předcházet: „Lidé se nemají na co spolehnout. Majitel domu ani nájemník, manžel ani manželka nemají jasnou představu o rozsahu práv a povinností vůči jinému. Při každém větším problému jsou tak k soudu dohnáni.“
Čechům leckdy nezbývá než to, čemu advokáti říkají „průzkum bojem“, zakončený u Ústavního soudu. I ministerský náměstek Filip Melzer to přisuzuje méně stabilizovaným poměrům: „V Německu i v Rakousku mají ustálenou judikaturu a rozsáhlé, kvalitní komentáře, takže advokát vám s vysokou mírou pravděpodobnosti může říct výsledek, pokud jde o právní stránku. U soudu se řeší především skutkové otázky: podepsal směnku, nepodepsal směnku, je to jeho podpis, není to jeho podpis...“
Vedle toho ale advokáti a soudci umějí běžně vysypat z rukávu několik příběhů o zarputilých českých žalobcích. „Měl jsem jeden spor, kdy jistí lidé zpochybňovali platnost voleb v konkrétním okrsku tím, že o jejich politické straně kdosi na ulici vykřikoval hanlivé věci,“ vzpomíná advokát Tomáš Sokol. „Říkal jsem si, že to snad ani nemohou myslet vážně. A vida, mysleli.“
Nápadný je například počet podání k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Může se na něj obrátit – ve svém rodném jazyce – každý občan členského státu Rady Evropy, který už vyčerpal všechny možnosti ve své zemi. V přepočtu na hlavu patří k předním stěžovatelům Slovinci a Češi.
Jenže za celou dobu Štrasburk přijal k rozhodnutí jen 2 %českých stížností; ostatní odmítl jako neopodstatněné. Německo má skóre 1 %, Francie či Finsko 4 %, Rakousko 5 %, Slovensko a Maďarsko 6 %, Slovinsko 11 %.
Pokračování na straně 31
Naši milí kverulanti
Dokončení ze strany 29
Skutečně problematické země jsou jiné: například Řeckomá dlouhodobě (od roku 1959, kdy statistika začala) skóre 17 %, Itálie 19 %. (Rusko je členem Rady Evropy teprve od roku 1996, ale už zdatně dotahuje: více než čtvrtina věcí přijatých Štrasburkem k rozhodnutí pochází dnes právě odtamtud.)
Je však pravda, že čeští vytrvalci, kteří dovedli svou věc až k štrasburskému rozhodnutí, udělali často prospěšnou věc. Tak třeba v případu Linkov versus Česká republika. Lekce pro další ministry Grosse Stěžovatel Václav Linkov protestoval proti tomu, že mu v roce 2001 ministerstvo vnitra odmítlo zaregistrovat Liberální stranu.
Důvod? V jejím programu bylo „zrušení paragrafů trestního zákona postihujících občany za jejich smýšlení a využívání svobody slova (propagace fašismu, komunismu, šíření toxikomanie)“. Vnitro takové cíle shledalo v rozporu se „základními demokratickými principy“, protože se to podle něj rovnalo schvalování trestných činů.
Linkov, zastupovaný advokátem Miroslavem Syllou, se domohl výchovné lekce pro české úřady. Štrasburk v prosinci 2006 rozhodl, že „v daném případě se odmítnutí registrace strany jeví ... jako nepřiměřené, a potažmo nikoli nezbytné v demokratické společnosti, neboť politický projekt LS nezpochybňoval demokratický režim a nevyzýval k užití síly k realizaci politických cílů“. Byl to rozsudek, k němuž se dodnes české soudy vracejí při rozhodování o případném rozpuštění politických stran.
Sám Linkov na tom nijak nevydělal. Jeho žádost o 10 tisíc eur kvůli náhradě morální újmy Štrasburk zdvořile odmítl, stejně jako požadovaných 5000 eur na právní zastoupení. Linkovovi muselo stačit 150 eur (náklady spojené s registrací strany) plus 700 eur na právníka, suma sumárum 20 tisíc korun.
230 výher u Nejvyššího soudu Kdyby se hledal nejvytrvalejší advokát pro takové spory v Česku, Lubomír Müller těžko najde vyzyvatele. Právě on dosáhl rozsudku, který přiznal klientce zvýšení důchodu o 1 Kč. Ale při podrobnějším zkoumání úsměv vystřídá úcta: tohle není plané kverulantství.
Pražský advokát Müller zastupuje Svědky Jehovovy a chce po státu, aby se jim pokusil vynahrazovat bezpráví z doby komunismu. V roce 2005 tak například vysoudil nárok na vrácení gramofonu, který StB zabavila v roce 1952 členu této náboženské společnosti Janu Baitkovi – spolu s deskami, na kterých byla nahrána kázání. (Jiná věc je, jestli gramofon po padesáti letech ještě existuje a funguje. Dnešní vnitro ho ve svých skladištích nedokázalo najít.) Ve stejném roce vysoudil Františce Řezáčové ze Žamberka k důchodu korunu. Žena kvůli své víře strávila za komunismu ve vazbě dva dny. Po roce 1989 dosáhla úplné rehabilitace a zažádala si o odškodnění. Česká správa sociálního zabezpečení jí příspěvek k důchodu odmítla dát s odůvodněním, že jej vyplácí jen za celé měsíce strávené ve vězení. Müller ovšem u soudu uspěl, a změnil tak náhled ČSSZ na vyplácení odškodného.
„U Ústavního soudu jsem byl úspěšný asi čtyřicetkrát, u Nejvyššího soudu asi 230krát,“ počítá advokát. „Každé takové vítězství přitom otevírá šanci uspět v obdobných věcech na okresní či krajské úrovni. Je to důležité pro to, aby se vytvořil precedens pro správné právní uvažování. Když někdo něco ukradne, má to vrátit, byť by to byla maličkost. Když někdo způsobí škodu, má ji nahradit, byť by byla nepatrná. Když má úřad stanovený termín na vydání rozhodnutí, má ho vydat včas; pokud to neudělá, dopouští se nesprávného úředního postupu, což by mělo být kompenzováno. Nejde o tu částku, ale o právní princip.“ Banality jsou osvěžující Přední ústavní právník, soudce Nejvyššího správního soudu Vojtěch Šimíček, k tomu v roce 2007 na blog Jiné právo napsal Chválu banalit: „Reklamace svetříku za pár korun, nezaplacení pokuty v tramvaji černým pasažérem či neumožnění otevření provozovny peep-show se mohou stát skutečnou intelektuální rozbuškou, vedoucí nakonec k vydání zásadních soudních rozhodnutí.“ Při rozhodování o milionech tíží soud vědomí odpovědnosti, ale pěkná banalita „je úžasně intelektuálně osvěžující a přemýšlivého soudce dokáže dokonale ,odbrzdit‘ k tomu, aby se vypořádal i s těmi nejbizarnějšími způsoby řešení“.
Krom toho kverulování udržuje člověka do pozdního věku v duševní kondici. Zesnulý právník Jaroslav Anděl v 98 letech chodil k soudům s podáním zásadně v pátek pět minut před koncem úřední doby. Jak říkal: „Kdybych to nedělal, mohli by se z nich stát byrokrati.“
***
Proč se tolik a tak vytrvale soudíme? „Lidé tu neumějí prohrávat,“ říká místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala.
Graf
Zažalujeme vás Počet civilních sporů na 100 000 obyvatel v roce 2008 Zdroj: CEPEJ 2010
Kolik případů soudy řeší Počet sporných i nesporných civilních řízení na 100 000 v roce 2008 Zdroj: CEPEJ 2010
Poženu to do Štrasburku Počet podání k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku a počet rozhodnutí (ostatní podněty byly odmítnuty jako neopodstatněné). Graf zahrnuje období 1959 až 2008. Zdroj: Evropský soud pro lidská práva, statistika zemí 1959–2008
Nejproblémovější země Stav k 31. 12. 2010, v absolutních počtech případů
Graf ukazuje, ze kterých zemí pocházejí případy, které Evropský soud pro lidská práva shledal závažnými a nyní se pouze čeká na rozhodnutí. Zdroj: výroční zpráva Evropského soudu pro lidská práva za rok 2010
„U Ústavního soudu jsem byl úspěšný asi čtyřicetkrát, u Nejvyššího soudu asi 230krát,“ počítá Lubomír Müller
