„Ten nápad vznikl vlastně v hospodě,“ říká dnes čtyřiačtyřicetiletý spoluzakladatel pražského soukromého Gymnázia Jižní Město a Gymnázia Sázavská Jiří Němeček. „Jak jsme tak s kamarádem uvažovali, do čeho se po skončení vysoké školy vrhnout, padaly různé bláznivé nápady včetně návrhu otevřít si společně vlastní hospodu. Pak jsme si ale řekli: proč nevyužít to, co jsme vystudovali, a nezaložit něco jako ideální školu? Takovou, do jaké bychom sami chtěli chodit?“
Růžena Preissová, jejíž semináře měli ještě v čerstvé paměti, se zdála pro tu věc dobrým partnerem. Její názory se jim líbily a navíc měla zkušenosti. Zajásala. Sama totiž o něčem podobném snila.
Problém byl, že zakladatelům nového gymnázia chyběly peníze. Naštěstí se psal rok 1991, banky půjčovaly a veřejnost po dobrých školách prahla. „Žáci se nám hlásili už na základě projektu. Hned první rok jsme naplnili čtyři třídy prvního ročníku šestiletého gymnázia a čtyři třídy prvního ročníku čtyřletého,“ vzpomíná Němeček s tím, že něco takového už dneska připadá v úvahu jen výjimečně. Radnice jim pronajala na Jižním Městě bývalou mateřskou školku, začali nabírat učitele. Samozřejmě jen takové, o jejichž kvalitách byli přesvědčeni.
Dluh nebyl velký, splácet se dařilo a v polovině devadesátých let už si mohli půjčit další peníze. Za těchto 16 milionů budovu školky přestavěli tak, aby lépe vyhovovala gymnáziu.
Pokračování na straně 2
Dokončení ze strany 1
„Pokud chcete mít dobré kantory, musíte je prostě dobře zaplatit,“ odpovídají unisono Jiří Němeček a Růžena Preissová na otázku, jak je to s platy pedagogů na soukromých středních školách. „A pravdou je, že první tři roky jsme my, majitelé, vydělávali míň než naši učitelé,“ vzpomíná Němeček.
Hlavní vtip o něco lepších platů na soukromých školách spočívá nejspíš v tom, že se na rozdíl od veřejných nemusejí řídit celostátními mzdovými tabulkami, které zohledňují hlavně počet odučených let. Už nástupní plat tak může překročit dvacetitisícovou hranici, ve výjimečných případech je i výrazně vyšší. „Máme vícesložkové osobní hodnocení, a to může být v součtu i vyšší než základní plat,“ vysvětluje Preissová.
Dnes se „podnik“ skládá z Gymnázia Jižní Město, kde zůstal pouze šestiletý gymnaziální program, a Gymnázia Sázavská se čtyřletým programem, které zahájilo výuku ve školním roce 2006/2007. Dohromady mají přes 560 studentů, a jak tvrdí, jsou spokojeni. I oni musejí kvůli dotacím všechen zisk reinvestovat, na plánovanou přístavbu si ale v současné době nevydělají. „To by nesmělo školné dělat kolem pětatřiceti tisíc, ale sahalo by přes padesát,“ tvrdí Němeček.
Zatímco veřejné školy mají možnost získat na investice státní peníze, soukromé si na ně musejí vydělat školným. Na druhé straně nemusejí podstupovat složitá řízení, škatulkovat výdaje a utrácet podle pokynů třeba i zbytečně, jen aby se včas vyčerpaly prostředky.
Ekonomická krize se jich údajně dotýká jen okrajově. Počet studentů, kteří každoročně odcházejí třeba proto, že se dostali na veřejnou školu, a nemusejí tudíž platit školné, se prý nemění.
Jak to zařídit, aby se dítě těšilo do školy „Podnikat ve vzdělávání je asi bezpečnější než podnikat v jiných oblastech,“ míní oba zřizovatelé. „Člověk sice závratně nezbohatne, na druhé straně má dobrý pocit, když od rodičů slyší, že dítě, které předtím školu nesnášelo, se do jeho školy těší.“
Těší se ovšem jen v případě, že zažívá úspěch a není stresované nepřiměřenými požadavky. Jak to zařídit, a přitom nesnižovat laťku? Finta je jednoduchá. Jmenuje se dělené hodiny.
„Třeba matematika se u nás učí tak, že v hodině se třída rozdělí na tři skupiny. Jedna, v níž jsou studenti, které ten předmět baví a pravděpodobně z něj budou i maturovat, ve druhé ti, kdo se z ní maturovat nechystají, ale přece jen ji budou potřebovat, a ve třetí se učí takzvaná matematika pro život. Ne snad že by se něco vynechávalo, ale učí se pomocí nejjednodušších příkladů,“ vysvětluje Preissová a Němeček doplňuje, že cizí jazyky se učí v pěti úrovních vyspělosti. Studenti maturitních tříd si dokonce mohou zvolit vyučujícího.
Otázka, která visí ve vzduchu, zní: A nechodí na soukromé školy vlastně jen ti žáci, kteří se nedostali na školu veřejnou?
Dotazovaní se jí nediví. „Ano, rodičů, kterým jde hlavně o papír, není málo a mezi školami, které snižují laťku, aby jim vyšly vstříc, je víc soukromých než veřejných. Ale i ty dnes bojují o žáky,“ připouštějí. Případ Gymnázia Jižní Město ani Gymnázia Sázavská to ovšem, jak tvrdí, není. V jejich prospěch mluví i výsledky srovnávacích testů Scio a Kalibro, kterým studenty pravidelně podrobují. Aby bylo možné změřit přidanou hodnotu, testují žáky dvakrát: na začátku i na konci roku. A kdo se v oboru trochu vyzná, ví, že zejména Kalibro neměří jen našprtané vědomosti, ale i to, jakou průpravu škola svým studentům dává pro řešení reálných situací a problémů na základě získaných poznatků.
