Jak věřit strach o klima v roce 2100 politikům, kteří se nepostaví dluhům tady a teď?
Myslím, že nás v otázkách, jako je životní prostředí, musí zajímat, co tady bude za sto let, co tady bude za padesát let, že co dnešní politici rozhodnou, bude svým způsobem ovlivňovat příští generace,“ řekl jeden zodpovědný muž. Za necelou hodinu – debata se mezitím přesunula od globálního oteplování k reformě důchodů – mluvil už jinak: „... v tuto chvíli víme, že nějaký kolaps tomu systému nehrozí. Ekonomové (…) říkají, že někdy za dvacet let to může vést k nějaké fatální situaci. Nikdo z nich mi neřekl, co to bude, ta fatální situace. Ten chlapec, kterého jste si sem přivedli jako experta, který říká něco o státním bankrotu, se myslím pohybuje v říši fantazie nebo jste ho sebrali na Silvestra.“ Mužem, který na sebe se vší vážností bere zodpovědnost za budoucí klima a současně bagatelizuje zodpovědnost politické třídy za udržitelnost důchodového systému, je předseda sociální demokracie Jiří Paroubek; oba citáty pocházejí z nedělních Otázek Václava Moravce. Zvláštní je, že ta ze dvou zodpovědností, k níž se Paroubek hlásí, je časově velmi vzdálený a zatím spíše teoretický problém. A že mnohem naléhavější a dobře změřený problém náš politik ignoruje.
Na Paroubka tu padla volba proto, že celý rozpor ztělesňuje v české politice nejnázorněji (viz jeho slavný výrok před volbami 2006 na Primě, že dluhy vlády neplatí nikde na světě) a přitom v zásadě reprezentuje hlavní proud. Zkušenosti versus domněnky Zodpovědnost za stav veřejných rozpočtů patřila v lepších časech na Západě ke stěžejním povinnostem politika. Také proto, že ji lze měřit; k vývoji veřejných financí jsou nám k dispozici tvrdá, nezpochybnitelná data.
Pokud jde přímo o průběžně financované důchody, je klíčová souvislost mezi stárnutím populace a deficitem v rozpočtu nejen logická, je i prokázaná praxí. Systém už u nás vykazoval schodky, než je Vladimír Špidla jednak zamaskoval přísunem peněz z odvodů na nezaměstnanost, jednak částečně oddálil, když zvýšil věk pro odchod do důchodu. Je ale mimo jakoukoliv pochybnost, že až stárnoucí společnost oddechový čas vykoupený Špidlovým manévrem vymaže, spadne penzijní systém opět do hlubokých schodků.
Agentura Standard&Poor’s před časem odhadla, že bez změn v důchodovém a nemocenském systému skončí Česká republika v roce 2050 se státním dluhem takřka 500 procent HDP. To je ovšem úplně jiný druh odhadu než odhady z dílny Mezivládního panelu OSN pro klimatickou změnu o tom, jak moc by v roce 2050 mohly stoupnout oceány a rtuť v teploměrech. Těmto odhadům totiž dosud chybí byť i průběžné důkazy, které by je potvrzovaly. Jsou to jen počítačové modely vyvinuté na podporu původní vědecké hypotézy o přímé souvislosti mezi koncentrací skleníkových plynů v ovzduší a rostoucí teplotou planety. Nadhozenou souvislost může ověřit jen čas, a po krátké časové periodě, která nás od etablování této hypotézy dělí, můžeme říct jen tolik, že se předpovědi zatím spíš nepotvrzují, a že tedy hypotéza zůstává ve vědeckém negližé.
Atrapa zodpovědnosti Čím si tedy můžeme vysvětlit deklarovanou ochotu většiny západních politiků plánovat bezprecedentní výdaje na potírání hypotetického problému? Jejich ochota nás zákazníky může stát hodně peněz – a přesto přežila i rok a půl ekonomické krize, po němž víme, že jestli je Západ, jeho vlády i jeho občané, něčím zranitelný, pak hlavně sklonem se zadlužovat.
Největší díl odpovědi je zřejmě v podivně znějícím sousloví „politický eskapismus“, neboli utíkání politiků před realitou. Eskapismus, který se vyčerpává vyhlašováním závazků, o kolik nižší budou emise za čtyřicet let (tedy většinou po deseti volbách a deseti vládách!), je epidemie, která zasáhla západní politickou třídu jako celek. Nakažený politik má snadnější život: může jakoby řešit výzvy budoucnosti (vzdálená budoucnost vždycky vypadá impozantně) ve chvíli, kdy na řešení problémů stávajících nemá buď příležitost, sílu nebo odvahu.
Příležitost nedali američtí voliči Al Goreovi, když v roce 2000 zvolili prezidentem jeho soupeře Bushe mladšího. Silou nedisponovala německá kancléřka Angela Merkelová, když ji v roce 2005 voliči zavřeli do velké koalice, v níž nemohla uskutečnit nic ze svého radikálního programu. Jiří Paroubek patří očividně do třetí skupiny, k politickým zbabělcům, kteří nemají odvahu převzít účty za hospodaření v čase jim vyměřeném – a tak se pokoušejí vyčarovat aspoň nějaké situace, v nichž mohou vypadat jako dobří hospodáři.
Jak je vidět, ekonomická krize do politiky ještě neprobíjí. Protože až udeří, vezme asi tahle atrapa zodpovědnosti rychlý konec.
***
Je mimo jakoukoliv pochybnost, že až stárnoucí společnost oddechový čas vykoupený Špidlovým manévrem vymaže, spadne penzijní systém opět do hlubokých schodků
O autorovi| DANIEL KAISER, komentátor LN e-mail: daniel.kaiser@lidovky.cz
