Herec Jaroslav Dušek dnes bude moderovat úvodní večer televizní
ankety, na jejímž konci bude oznámen román, který získá titul Kniha mého srdce.
* LN Proč jste se rozhodl přijmout nabídku na moderování ankety Kniha mého srdce?
Řídím se intuicí a učím se neposuzovat ji. Takže co k tomu dodat? Snad jen, že jakýkoliv pořad, který odvádí lidi od televize, budu milerád uvádět. Protože kniha dopřává alespoň možnost evokace vlastní fantazie, zatímco v obrazových médiích už dnes vládne naprostá popisnost a naturalismus.
* LNA je Kniha mého srdce podporou literatury, nebo parazitováním showbyznysu na knihách?
Tak když si představíte cílovou skupinu, tak to musí být čtenáři, že... Samozřejmě ten večer má být nejen důstojný, nýbrž i svižný, záživný... Ovšem jde o přímý přenos a tam se může stát cokoliv. Třeba se Boleslav Polívka svlékne do půl těla, a co teď s tím? Nebo Halina Pawlowská.
* LN Četl jsem, že jste vydržel dvanáct dní nejíst...
To byl starý rozhovor, na podzim jsem byl bez jídla dvacet osm dní.
* LN Jak dlouho byste vydržel bez knížky?
Kdyby šlo o život, tak asi jakkoliv dlouho. Ale jinak tak vždycky minimálně listuju před spaním.
* LN Můžete i vy jako moderátor v Knize mého srdce hlasovat?
Já nevím, asi můžu, ne? Ale já jsem o tom, že bych hlasoval, nepřemýšlel... Nějaká kniha ovšem určitě i tak vyhraje, v podstatě se asi tak trochu ví, které knihy budou v té stovce. Dnes to začíná a 17. října se dozvíme, která kniha je tou nejmilejší pro české čtenáře... Já nevím, já bych asi musel hlasovat pro Vinnetoua...
* LNA byl byste otráven, kdyby vyhrála například...
...myslíte třeba Antonín Zápotocký: Barunka?
* LN Třeba. Ale jelikož se může hlasovat jen pro romány, tak aspoň odpadají takové problematické knihy jako Mein Kampf...
To by bylo tvrdé. Představte si, že bychom 17. října museli vyhlásit, že vyhrál Mein Kampf... Nebo pohádky Marie Pujmanové, která je předělala tak, aby způsobila dětem bezesné noci... Ona přece přepsala Šípkovou Růženku tak, že ji nepřichází osvobodit princ, nýbrž voják, a když ji najde, tak se nad ní sklání, že ji políbí, ale pak se zarazí a vykřikne: „Ne, ty feudální krásko, tvůj čas již vypršel, už tě budit nebudu.“ A nato začínají na nádvoří tančit dělníci a rolníci... To je kniha pro děti... ...nebo T. Svatopluk a jeho román Človíček, ten si nezadá se Samuelem Beckettem, to je vskutku český absurdní román. Hlavní hrdina se jmenuje Hrdina, aby to bylo jasné... Je pracovníkem v podniku Narpa a má tam třeba monolog nad postýlkou svého dítě, něco jako: „Ty náš koloušku, ty naše kropenaté stvoření... Kdo by se tehdy, když jsme si s maminkou nedávali pozor, nadál, že z tebe jednou budeme mít takovou radost.“ A pak zas v práci čmajzne hlavičkový papír a děti si na něj kreslí. Na návštěvu ale přijde kolega a Hrdina si najednou přítomnost kradeného papíru uvědomí a odehrává se v něm velké vnitřní drama... Kolega potom řekne: „Copak je to tady za papírky?“ a lišácky na Hrdinu mrkne, že je to jako dobré. To je výborná zpráva o tehdejší době.
* LN Na tiskové konferenci ke Knize mého srdce jste také říkal, že čtete jednu knihu denně.
Ano, ovšem pořád tutéž... Já totiž za knihu nepovažuju jen to, co je vytištěné na papíře. Číst můžeme v očích, v mracích, ve stromech, v kamenech. Pro mě tou hlavní knihou je DNA, to je ten hlavní kód, to je ta kniha moudrosti, kterou má každý z nás v sobě. Proto se mi líbí název Kniha mého srdce. Bez této knihy – bez srdce – bych nevydržel naživu.
* LN Jak přesně DNA souvisí s knihou?
Tento genetický kód umí to, že když se spojí to správné vajíčko a spermie, tak se program aktivuje a jednoho dne tady sedíme my dva a povídáme si. A genetický kód má syntax, gramatiku a někteří odborníci skutečně říkají, že to připomíná knihu. Asi i proto to všechno píšeme do knih, protože to v nás je všechno jako v knize uloženo. To hlavní ale je, že podle některých badatelů všechny jazyky světa mají kořeny v tomtéž jádru a to je právě DNA. A stejné je to s lidmi, živočichy či rostlinami. Všechno vychází z téhož – my, octomilky či rýže. Vy si asi nepřipadáte podobný rýži, přesto v hlubinné struktuře máme mnohé totožné. To jsou roviny poznání, o nichž se příliš nepíše, a já vlastně nevím proč... Píše se o blbostech – jestli padne vláda, nebo ne. Přitom když tu politiku sledujete zpovzdálí, tak máte dojem, že politici nedělají nic jiného, než že se navzájem svrhávají. O nic jiného v politice nejde. Dětinská záležitost, a o tom se píše pořád.
* LN A je podle vás současná téměř všeobecná gramotnost normální? Neztrácí se za vším tím čtením a psaním ústní vyprávění?
Vynález knihtisku je v jistém smyslu revoluční. Do té doby se knihy psaly ručně, takže ten, kdo ji přepisoval, ji musel znát a plně absorbovat do své mysli. A vynález knihtisku hodně odklonil lidi od „ucha“ – od vyprávění, které ten nejnadanější či nejzcestovalejší podal a pak se to přenášelo zase dál. To mělo sílu společného zážitku. Kniha má zase tu výhodu, že se v ní můžete vracet, číst si podle svého tempa. Ovšem došlo s ní k přesunu od sluchového vjemu, kterým se do té doby lidé učili, k vjemu optickému. To pak vede v konečném důsledku až k fotografii, televizi a filmu. Takže asi určité části mozku, které měli rozvinuté lidé v 15. století, my dnes máme zakrnělé a naopak. Podobné je to s dnešním úbytkem psaní rukou. Píšeme na počítači nebo palcem na mobilu a tím také vzniká určitý posun vnímání a stimulace jiných částí mozku.
Pokračování na straně 14
Dokončení ze strany 13
Nastrčím Čtvrtníčka
* LN Jaký má tohle všechno dopad na lidský život?
Obrovský příval knih, filmů a televizních kanálů nás vposledku tlačí k návratu k přítomnosti, k sobě samým, k osobnímu prožívání skutečnosti. My jsme si totiž zvykli všechno prožívat zprostředkovaně – skrze příběhy, romány, filmy. Dojímáme se nad nimi a jsme hrozně vzdělaní, ale máme deficit vlastního prožívání... A tak si třeba zase sedneme pod strom a budeme koukat na hvězdy. Domorodci v Amazonii jsou možná podle nás nevzdělaní a negramotní, ale oni jsou velmi vzdělaní, ovšem jinak: znají dvě stě padesát hvězd, znají dvojí východ Plejád, umějí označit jménem a používat čtyři sta padesát rostlin... To my se navzdory vzdělanosti neumíme vyznat ve svém prostředí. Kolik nás toho ve škole naučili, ale vlastně neumíme ani takový základ pro pohyb v naší džungli, jakým je třeba podání řádně vyplněného daňového přiznání.
* LN Jak se tedy stavíte k tomu, že se vaše děti kupříkladu musely ve škole učit, kdy se narodili Jan Neruda a Karolina Světlá a co napsali, ale zároveň od nich nic pořádně nečetly?
Já to nechávám být, to je osud dětí, já jsem se to také musel učit, ovšem měl jsem tu výhodu, že jsem disponoval dobrou pamětí, tak mi to nečinilo takové potíže... Dětem jsem na začátku vysvětlil, že mi nezáleží na známkách, které budou nosit, podstatnější je, jestli těm věcem budou rozumět. A kdyby tomu nerozuměly, tak ať dají zprávu, že tomu nerozumí. Ale jestli budou mít jedničku, dvojku, trojku nebo čtyřku, to už je jedno. Pětka by byla blbá, protože to se pak musí opakovat, to je hloupý, že ano. Myslím, že spousta učitelů by taky chtěla něco jiného, ale to je ten zakletý kruh. Z původní dobré myšlenky povinné školní docházky, jež dopřála studia těm, kteří se dříve vzdělávat nemohli, se stal bič s kvantem předpisů a osnov. Je to zkostnatělý systém, v němž učitelé nenávidí žáky a žáci učitele – a pak se do toho taky pletou ještě rodiče.
* LN Celý rozhovor se točí kolem knih. Byla hojná četba také základem pro to, že nyní ve svých divadelních improvizacích disponujete širokou slovní zásobou?
Slovní zásobu bych rád měl širší. Ostatně cítím, že bude třeba slovní zásobu znovu rozšířit, protože teď, jak se píší e-maily a esemesky, tak se vytrácí určitá barvitost jazyka. Ze spojek už zbylo jen „ale“, jelikož „jelikož“, „nicméně“ a „poněvadž“ je dlouhé, maximálně se ještě napíše „protože“, protože „neboť“ už je zastaralé. V esemeskách už vznikl i jakýsi zvláštní jazyk spojující písmena a číslice. Slovní zásoba je nicméně důležitá proto, že se s jejím snižováním vytrácejí nuance. Proto je třeba podstatné, že se dělají překlady náročných literárních děl, jelikož tím se zvyšuje mohoucnost našeho jazyka. Ono se zdá, že pragmatický život nás nutí k zužování slovní zásoby, ovšem to pak také zužuje naše myšlení.
* LN Vychází se asi z toho, že čím jednodušeji to řeknu, tím víc lidí mi bude rozumět.
Víte, my jsme trošku popletení v tom, že máme pocit, že si musíme rozumět, čímž rozumíme to, že se musíme shodnout. Máme pocit, že je nedorozumění, když lidé mají jiný názor. Ona je vůbec otázka, jestli vyslovit znamená porozumět. Amazonští šamani používají „twister twister language“, takže jim vůbec nerozumíte. Označují skutečnost zdánlivě nesmyslně. Jaguárům říkají „košíky“, noc označují „hbití tapíři“, anakondám říkají „hamaky“. A když se jich ptali, proč tak mluví, odpověděli, že kdyby mluvili přímo, tak by ta slova narážela na skutečnost, takže by ji neviděli: „Když kolem těch objektů kroužíme, tak je můžeme lépe vidět.“ Je tedy otázka, jestli rozumět znamená pojmenovat, přiřadit slovo k určité věci, nebo spíše ji uvidět. „Twister twister language“ zastupuje v našem kulturním prostředí poezie – nedává to tak úplně racionální smysl, ale můžeme tomu najednou porozumět a to vyvolává určitou reakci, rozběhne se v mysli asociační řada, dochází k rezonanci. Může nastat specifické porozumění.
* LN Takže další důkaz toho, že žijeme špatně.
My nežijeme ani špatně, ani dobře. Kdo to může posoudit… My se jen tupě učíme přejímat vědomosti, a když se nám vyčoudí z pamětí, tak říkáme: „Jé, teď jsem to zapomněl...“ Jinak to funguje na základě těch rezonancí, nějaké místo či situace ve vás třeba vyvolá pohnutí. Pohnutí znamená, že se ve vás něco pohnulo. Zapadá slunce a ryba vyskočila nad hladinu a vy najednou cítíte, že to ve vás něco spustilo... Obě vaše hemisféry v tu chvíli spolupracují. Symboly spojují nečekané řady významů.
* LN Vraťme se ještě na závěr ke Knize mého srdce. Pokud tuto anketu vyhraje nějaký žijící autor, bude pozván na závěrečné vyhlášení?
To by bylo krásné. Pokud by to ovšem byl nějaký renomovaný zahraniční autor, tak je to také otázka peněz. Kolik bude ochoten zaplatit za své vystoupení…
* LN Když vyhraje kupříkladu Harry Potter, tak myslím stačí, když si vlezete do klecového lůžka, a J. K. Rowlingová hned přijede, na to je ona totiž hodně „hajsavá“.
To je dobrý nápad. Anebo jí řekneme, že když nepřijede, tak tam pošleme Rolincovou a představíme ji jako Rowlingovou. Uvidíme, co ona na to.
* LN Jak se vůbec díváte na to, že Knihou mého srdce může být jen román?
Nevím, proč to tak je a kdo bude rozhodovat, který hlas platí a který ne... Mně se třeba ani nelíbilo, že nevyhrál největšího Čecha Cimrman. Proč by nemohla vyhrát například Bible nebo atlas hub... Nebo 17. října vyhlásit jako překvapivého vítěze třetí díl Receptáře Přemka Podlahy... Takhle nemůžeme zjistit, jak to s námi opravdu je... Takže jsme ke konci rozhovoru dospěli k tomu, že je to hrozný chaos.
* LN Neměl byste od toho moderování raději odstoupit?
Vážně přemýšlím, že půjdu od toho. Asi se přijdu jenom omluvit. Nastrčím jim tam Čtvrtníčka. Dám mu to jako dárek k narozeninám. Ostatně, je to přímý přenos, tak když mu na začátku předám slovo, nikdo nebude schopen tomu zabránit.
***
Kniha mého srdce
Česká televize touto anketou navazuje na projekty Největší Čech a Hvězda mého srdce. Licence pořadu The Big read byla zakoupena od BBC. Dnes večer bude anketa v pořadu ČT 1 vyhlášena a do 19. dubna budou diváci posílat hlasy „knize svého srdce“. Musí jít o román – původní český i přeložený. V druhém večeru bude zveřejněno Top 100 v abecedním pořadí. Poté budou diváci znovu hlasovat, ovšem už pouze pro knihu z Top 100. V třetím večeru bude zveřejněno pořadí Top 100, ovšem opět pouze abecední seznam Top 12, do něhož může být zařazena od každého autora jen jedna kniha. Pro tituly z Top 12 se bude hlasovat ve třetím kole. Více na www.knihasrdce.cz.
