DISKUTUJÍCÍ
Ivan O. Štampach (1946) religionista a teolog, duchovní starokatolické církve David Tonzar (1972) pražský biskup Církve československé husitské a ředitel Husova institutu teologických studií Martin Nodl (1968) historik, působí v Centru medievistických studií Blanka Zilynská (1956) historička, členka výboru Společnosti Husova muzea v Praze, přednáší na FF UK v Praze
* LN Co z Husa přežilo do dnešních dnů?
David Tonzar: Pro mě osobně je to Husova snaha o vnitřní obrodu člověka, obnovu církve a společnosti, jeho vztah k Pravdě a k autoritě, kterou máme podle Husa ctít, jen je-li v souladu s Písmem a Boží vůlí. Ivan O. Štampach: Připomínám si Husa v roli vzdělance, rektora univerzity a reformátora pravopisu, na niž se zapomíná. U Husa jako církevní osobnosti oceňuji to, že proti stupňující se tendenci církve stát se autoritativní a centralizovanou institucí hájí původní pojetí, které bylo v jistém smyslu svobodnější. Blanka Zilynská: Pro mě je Hus především historickou osobnostní, o které se ví i ve světě a k níž se česká historická paměť může nějak vztahovat. Martin Nodl: Česká společnost Husa už dávno nezná, existuje jen určitá mytologie předávaná katolickým, evangelickým a později marxistickým diskurzem. Bývá vnímán jako monolit, ale ve skutečnosti byl intelektuálem, který své často radikální kroky vždy konfrontoval se svým svědomím. Zároveň udělal něco, co většina intelektuálů nikdy neudělá, že se někdy v letech 1410/1411 postavil té moci, která jej dlouhodobě podporovala. Až do koncilu pak činil věci, které jdou proti jeho osobní budoucnosti. David Tonzar: Říkáte intelektuál, ale on měl v sobě Boží zákon, kterým se řídil. V prvé řadě byl knězem hledajícím pravdivou cestu životem…
* LN Není právě představa vlastnictví pravdy, kterou je nutno se řídit za všech okolností, v rozporu s dnešní demokratickou společností, kde se k pravdě dochází diskusí a konsenzem?
David Tonzar: Hus říká: „Pravdy (Boží) každému přejte.“ Každý z vás hledejte cestu, která je vaše. Ale na prvním místě hledejte Boha, jedinou autoritu, která je stálá. Ivan O. Štampach: Hus byl člověkem své doby a neznal pojetí relativní pravdy. Slýchám dokonce výklad slavné formule „pravdy každému přejte“ nikoli ve smyslu, že každý má svou pravdu, ale „jednejte s každým spravedlivě“. Čili spíše než o obhajobu názorové plurality jde o obhajobu spravedlnosti. Nikde není psáno, že naše radikálně pluralistické a relativistické pojetí pravdy je nejlepší. Obě pojetí pravdy přinášejí jisté potíže: jediná pravda může vést k pronásledování za názory, naše relativistická pravda zase brání dobrat se nějakého vyššího smyslu. Blanka Zilynská: U Husa nejde o pravdu světskou, o které by se dalo demokraticky hlasovat, jde o pravdu vztaženou k Božímu zákonu. Martin Nodl: Hus jako dítě své doby byl vzdělán na univerzitě, která znala mnoho cest hledání a nalézání pravdy. Názorový pluralismus mu byl vlastní, na tehdejší univerzitě se dalo diskutovat o mnoha scestných věcech. Ale zlom přichází, když se dostává na venkov a poznává úplně jiný svět, než byl svět intelektuálů kolem Betlémské kaple a univerzity. Poznává zplanělou víru, která je úplně odlišná od jeho. Podle mě se právě v tomhle okamžiku stává „fundamentalistou“, který tlačí reformu před sebou. V Kostnici se chová jako „fundamentalista“, který je přesvědčený o své pravdě, ale to už je v klatbě, tedy za hranicí tehdejší křesťanské společnosti. Ivan O. Štampach: Hus se stal mučedníkem, ale nevím, zda se jím chtěl stát. Pokud vím, v korespondenci z Kostnice hledal cestu, jak by se odsouzení vyhnul. Blanka Zilynská: Zároveň ale vidíme v dopisech boj sama se sebou, aby se smrti nezalekl a pravdu hájil i za cenu vlastní oběti. Martin Nodl: Samozřejmě nešlo o fundamentalistu ve stylu palestinského bojovníka, který se opásá výbušninou a odpálí. V jeho listech z posledních dnů života, které trávil v těžko představitelných podmínkách, je samozřejmě obsaženo váhání, zda jde po správné cestě. Na rozdíl od Jeronýma však od koncilu nikdy nedostal přijatelnou nabídku k ústupu. Hus je náš program?
* LN Může být Hus ještě dnes v nějakém smyslu českým národním programem?
David Tonzar: Domnívám se, že ano. Jeho nositelem je kromě jiných Církev československá husitská. Jak jsem již řekl, jde především o vnitřní obnovu člověka, o změnu hodnotového žebříčku, o změnu vztahů uvnitř rodiny, v práci. Masarykovské „Tábor jen náš program“ ukazuje na důležitost osobní odpovědnosti každého člověka za růst společnosti, za růst sebe samého. Pokud si svůj život představíš jako žebřík a každý den postoupíš o jednu šprušli, říkal Masaryk, tak jsi udělal něco pro sebe i pro společnost. Když přenesu Husův program do současnosti, jde třeba o to, aby Evropský parlament deklaroval, že existují i jiné hodnoty než bezbřehá pluralita a pseudodemokracie. Ne vždy totiž platí ono známé: „Říkáme to všichni, je to tedy pravda.“ Měli bychom si uvědomovat, že zde existují hodnoty, jež přetrvávají a jež žijeme ve vztazích s druhými lidmi. Jde skutečně o život každého z nás, a proto si musíme klást s Husem otázku, proč jsem JÁ zde na světě, jaký je MŮJ úkol zde. Ivan O. Štampach: V dnešní době můžeme těžko mluvit o nějakém národním programu. Žijeme v pluralitní společnosti, která má různé zájmy a programy. Jde o to, abychom mohli do společně sdíleného prostoru vnášet podněty, které načerpáme třeba i u Husa. Pro jedny to bude kritika autorit, pro jiné zase třeba přesvědčení, že je třeba stát v poznané pravdě. Blanka Zilynská: Heslo „Tábor je náš program“ nebo „Hus je náš program“ by dnes asi nikomu nic neřeklo. Museli bychom si ujasnit, co konkrétního Hus symbolizuje. Pak záleží na tom, kdo se toho ujme, která skupina, strana či církev. Babylonské zmatení Martin Nodl: Hus dnešní době „nemá co říci“, protože byl člověkem, který měl svou vizi. Dnešní společnost žádné vize nemá, žije ze dne na den jako amorfní masa. Jeho reforma byla úzce vztažená na církev, ale tehdy to mělo široký společenský dopad. V dnešní době by se jako církevní reformátor asi neuplatnil, a je vůbec otázka, do které církve by se přihlásil. Asi by byl velmi překvapen, jaká církevní pluralita existuje. Možná by mu spíše připadala jako babylonské zmatení jazyků, a nikoli jako uskutečněný sen o reformě církve a kolektivní i individuální víry. Předpokládám, že by se svými vizemi narazil stejně jako v 15. století. Vizionáři jsou dnes sektáři, kteří kolem sebe shromáždí pár desítek lidí. Blanka Zilynská: Otázka je, zda by se dnes vůbec dal najít někdo podobného typu. Většina věcí, které husité požadovali, je splněna, takže by si musel najít nějaká jiná témata. David Tonzar: Hus říkal, že církev je církví ovcí i kozlů – usilujme o to, stávat se tou ovcí. To má podle mého názoru význam i pro dnešní církve, které by měly zkoumat, zda jsou a žijí v souladu s Boží vůlí. Nemá-li člověk ideál či vizi o tom, neví, co je úkolem jedince či společnosti, může se ptát, proč zde vlastně je, a nenacházet odpověď. To může být pro něj tragické.
* LN Lze během pěti let, které zbývají do velkého Husova výročí, očekávat nějaké posuny v postoji katolické církve?
Ivan O. Štampach: Nějaké kroky se udělaly, již asi před 15 lety byla zřízena husovská komise, od níž se čekala určitá rehabilitace. Papež Jan Pavel II. se ale omezil na vyjádření lítosti nad Husovou smrtí a prohlášení, že Hus byl významnou osobností a pokusil se reformovat církev. Současná katolická církev šla spíš opačným směrem. Blanka Zilynská: Historik Jiří Kejř ukázal, že přes určitá drobná pochybení procesního charakteru byl Hus odsouzen v souladu s tehdejším právem. Je otázka, co by případná rehabilitace přinesla, a to oběma stranám. Martin Nodl: Myslím, že postoj katolické církve se nijak měnit nebude. Snaha o rehabilitaci vrcholila v 80. letech, nevycházela z českého prostředí a byla dílem západních a některých polských liberálních katolíků a intelektuálů. Měla přirozeně politický podtext, daný tehdejší dobou. Dnes je společnost i církev úplně jinde. Navíc rehabilitaci nebyly nikdy nakloněny evangelické církve, protože by přišly o svého mučedníka.
* LN Kulaté husovské výročí bude první, které si můžeme připomenout ve svobodné společnosti. Paradoxně ale tato společnost již zřejmě Husa příliš nepotřebuje. Jak by měly husovské oslavy v roce 2015 vypadat?
Ivan O. Štampach: Vzhledem k tomu, že 6. červenec je oficiálním státním svátkem, tak by na oslavách měl participovat i stát. Musí ale vyhmátnout hodnoty spojené s Husem, které mohou sdílet všichni. Martin Nodl: Když se stát k oslavě nepřidá, bude kritizován za to, že se k Husovi nehlásí. Když ale bude organizovat nějaké velké oslavy, dá se předpokládat, že se bude psát o mrhání peněz.
* LN Co nějaké vědecké projekty, například nový životopis?
Martin Nodl: Paradoxně nejobjevnější práce o Husovi napsali cizinci, český životopis nevyšel snad sto let. V příštích pěti letech určitě nevyjde. Signifikantní pro český vztah k Husovi je to, že jeho sebrané spisy nevycházejí tady, ale v Belgii u Brepolse. Hus by si nepřál okázalé oslavy Blanka Zilynská: Zahraniční vydání v edici Corpus Christianorum na druhé straně vřazuje Husa mezi největší myslitele křesťanství. Pokud se stát chce k Husovi hlásit, tak by měl nějak reagovat na potřeby míst, v nichž je Hus připomínám, ať již jde o jeho památník v Kostnici, který potřebuje opravit, nebo „rodný dům“ v Husinci, jenž je v dezolátním stavu. David Tonzar: Naše církev spolupracuje na přípravách oslav s městem Kostnice, s uskupením husitských měst v Čechách i v zahraničí a dalšími. Hus by si jistě nepřál okázalé oslavy. Jde nám o to, aby se lidé mohli s Husem seznámit nenásilnou formou, o což se snaží třeba nedávno otevřená expozice o husitství v Prašné bráně v Praze. Martin Nodl: Historické povědomí o Husovi je dodnes formulováno Vávrovým filmem, což je neštěstí. Stálo by za to, natočit o Husovi film v hollywoodském stylu, tak jako vznikají filmy s historickou tematikou v Polsku. Idea muzea tak, jak vznikla v 19. století, je dnes v podstatě mrtvá, historické povědomí může masově proměnit jen film.
***
Hus dnešní době „nemá co říci“, protože byl člověkem, který měl svou vizi. Dnešní společnost žádné vize nemá, žije ze dne na den jako amorfní masa. V dnešní době by se jako církevní reformátor asi neuplatnil. Martin Nodl
Když přenesu Husův program do současnosti, jde třeba o to, aby Evropský parlament deklaroval, že existují i jiné hodnoty než bezbřehá pluralita a pseudodemokracie. Ne vždy totiž platí ono známé: „Říkáme to všichni, je to tedy pravda.“ David Tonzar
