Vaše dosavadní dokumentární tvorba se zabývala spíše společenskými tématy ve středoevropském kulturním a regionálním okruhu. Jak jste se dostala k natáčení filmu Tři dary?
Přišlo to jako nabídka od organizace Člověk v tísni, která už se dlouho v Afghánistánu věnuje rozvojové pomoci. Chtěli natočit dokumentární film o tom, jakou pomoc a jakým způsobem poskytují místním lidem. Tu pracovní nabídku jsem vnímala jako velmi zajímavou a důležitou.
* Jak natáčení probíhalo? Do jaké míry lze srovnat podmínky natáčení v české a afghánské vesnici?
Točili jsme na severu země, kde momentálně neprobíhá žádný válečný konflikt, tedy nebylo to tak, že by všude kolem nás byli ozbrojení vojáci a padaly bomby. Přesto byl určitý druh napětí samozřejmě ve vzduchu cítit. Srovnávat natáčení v české a afghánské vesnici asi moc nejde, ty rozdíly jsou veliké: jazyková bariéra, chudoba, muslimský svět, ve kterém je rodinný prostor svatý. Kdybych nepřijela s lidmi z Člověka v tísni, kterých si tam všichni váží, nenatočila bych pravděpodobně vůbec nic. A i tak to šlo velmi pomalu.
* Co si myslí místní o české, potažmo zahraniční přítomnosti? Co jste vypozorovala?
Člověk v tísni je jediná organizace, která pomáhá v této oblasti Afghánistánu, srovnávat s jinými tedy nemohu. Ve vesnicích postavil Člověk v tísni v průběhu posledních let studny a školy, teď se zaměřil na pomoc v zemědělském sektoru. Nesetkala jsem se s nikým, kdo by něco namítal.
* Co si vlastně myslíte o smyslu české rozvojové pomoci v Afghánistánu vy? Ovlivnilo natáčení nějakým způsobem vaše názory?
Natáčení mě utvrdilo v tom, že pokud se rozvojová pomoc dělá inteligentně a v souladu s tím, co si přejí místní, tak určitě smysl má. Podpora, kterou Afgháncům poskytuje Člověk v tísni, je z tohoto pohledu správným příkladem. Vede k tomu, že se místní učí sami podnikat, aby si mohli žít líp, i bez té pomoci.
* Jak jste vnímala vy situaci na místě z pohledu bezpečnosti? Může se situace v zemi vůbec někdy uklidnit?
V Afghánistánu jsem při hovorech s místními nabyla dojmu, že situace je tak nepřehledná, že se v ní už téměř nikdo neorientuje. Sami obyvatelé o jejím zklidnění dost pochybují. V horách, ve vesnicích jsme si připadali zcela bezpečně. Horší to samozřejmě bylo ve větších městech nebo při přejezdech.
O autorovi| KAREL VRÁNA, Autor je novinář
