* LN: Je správné, aby se při líbání na tvář a na ruku rty dotýkaly kůže?
Ne, při společenském líbání je možné se dotýkat pouze dlaněmi. Například při líbání na tvář to vypadá tak, že si podáme ruku a potom se vzájemně přiblížíme obličeji. Druhá možnost je ta, že muž uchopí ženu za předloktí nebo pod rameny a žena muže uchopí zespoda za lokty a potom se k sobě přiblíží obličeji. V žádném případě se však při společenské formě pozdravu nemohou dotknout rty. Líbat rty je soukromá praktika, která náleží pouze do velmi důvěrných vztahů, a ne do společenského kontaktu.
* LN: Má u nás podle vás společenské líbání nějakou historickou tradici, nebo je to zvyk převzatý od cizinců?
Líbání znamenalo vždy výraz velké důvěry, náklonnosti. Nebylo nijak teritoriálně omezeno, u některých národů se sice nevyvinulo, ale my mluvíme o společenském líbání, a to platí prakticky všude. Při společenském kontaktu platí dlaň a obličej za nejcitlivější, dotyky obličeje byly vždy pokládány za vyjádření nejvyšší důvěry a lásky. U slovanských národů byl tento zvyk frekventovanější než třeba u národů severských. Zároveň se v novověku tento zvyk rozšířil po celém kulturním území euroatlantické civilizace, takže nelze říct, že by k nám byl nějak importován. Slované se „líbají a objímají“ častěji než jiné národy.
* LN: Jak je to s „líbáním“ mezi osobami stejného pohlaví, dochází při pozdravu k polibkům?
Ano, ale ne v euroatlantické civilizaci. My na to nejsme zvyklí, u nás je kontakt muže a muže vždy trochu odtažitý. U žen je to něco jiného, ženy se jako přítelkyně při setkání líbají častěji. Naopak jsou národy, kde se líbají pouze muži a u žen je to naprosto nepřípustné, například Arabové. Když se Arabové potkají na ulici, vítají se tak, že se políbí na tvář a líbají se třeba třikrát i pětkrát. Je to u nich naprosto samozřejmý výraz přátelství.
* LN: Mnozí mají v paměti Brežněvovy polibky s jinými hlavami států. Je tento druh líbání mezi muži nějak zakotven v etiketě, nebo to byla jen hodně symbolicky vyjádřená náklonnost?
Je to jev, který v uplynulých čtyřiceti letech provázel lidi prostřednictvím televize téměř denně. Jde o historickou záležitost, kterou Rusové vnesli i do mezinárodních vztahů, aby dali najevo, že vztahy k jejich spojencům jsou daleko vřelejší než vztahy k ostatním státním představitelům. Takže když Brežněv přijel do Francie, pouze si tam potřásl rukou, zatímco když přijel do Prahy nebo východoněmeckého Berlína, vítal se se svým protějškem daleko srdečněji, aby dal najevo, že vztahy mezi nimi jsou přátelské a bratrské. To se dokumentovalo právě tímto vřelým líbáním. Mnozí to považovali za velice nevkusné.
* LN: „Rukulíbám, milostivá“ -nahrazuje tento archaický pozdrav samotný čin? A je vůbec vkusný?
Tento výraz je natolik archaický a zastaralý, že dnes působí spíše směšně, mohlo by to vyznít jako ironie. Dnes už se neříká ani milostivá, ani rukulíbám. Za první republiky to bylo běžné a byl to pozdrav, který nahrazoval právě to políbení ruky.
* LN: Stal jste se někdy vy osobně obětí faux pas v oblasti společenského líbání?
No samozřejmě, nesčetněkrát. Na jedné straně je to pozdrav, který je za hranicí klasického podání ruky, to znamená, že je důvěrný, na druhé straně se však ve společnosti objevuje poměrně často. Vzhledem k tomu, že je k němu zapotřebí souhlasu obou dvou stran, jde o hodně delikátní rozhodnutí, kdy ano, a kdy ne. Asi před deseti lety se mi stal jeden trapas, když jsem v hloučku žen zcela spontánně políbil na tvář jednu z nich, a ona to v tu chvíli těžce nesla, protože nechtěla dávat před ostatními najevo, že se takto důvěrně známe. Dodnes si tuto scénu pamatuji, společenské trapasy si pamatujeme stejně jako karamboly na silnici nekonečně dlouho, jde jen o setinu vteřiny, ale v člověku to zůstane napořád.
