Ani ti nejzkušenější „hledači“ nedokážou obvykle „všema dvěma“ vytvářet text rychlostí vyšší než 100 písmen za minutu. V důsledku delší dráhy používaných prstů dělají více chyb a během jejich opravování ztrácejí nejen čas, ale hlavně i vlastní myšlenky. Pro návyk psaní na počítači „všema dvěma“ navíc platí totéž, co pro kouření. Naučit se ho je daleko snazší než se zlozvyk následně odnaučit a řádně přeučit.
Ten, kdo při oblíbeném chatování na internetu písmenka hledá, bývá špatným partnerem v komunikaci. Obvykle se zmůže jen na stručné „ahoj“ se smajlíkem, těžko se od něj dočkáte souvislé věty bez nekonečného čekání.
Student spotřebuje zbytečně mnoho času pro zpracování školních úkolů. Lékař obslouží méně pacientů, protože ztrácí čas při vyplňování dokumentace. Policie trpí nedostatkem policistů, mimo jiné i proto, že ti stávající se nenaučili psát a tráví nad stránkovým protokolem hodinu.
Rychlé psaní mění historii Tři vzpomínky našich dvou lektorů dokládají momenty, kdy se jejich umění psaní na klávesnici zapsalo do historie.
V letech 1967, 1968 a 1969 během tří ročníků Závodu míru redakční písař a stenograf denně na dálnopisu z etapových měst napsal a odeslal reportáže všech českých a slovenských novinářů v rozsahu kolem 200 000 písmen. Redakce texty předávaly rovnou tiskárně. Zatímco se mnozí němečtí, polští a další novináři vztekali v telefonních budkách etapových měst a nestíhali reportáže nadiktovat před redakční uzávěrkou.
Během osudných dnů srpnové okupace roku 1968 bylo denně v češtině i němčině dálnopisem odesíláno do zahraničí na čtvrt milionu písmen dokumentace a reportáží. Bez nich by například Jiří Hájek nemohl v Radě bezpečnosti podat fundovaná svědectví o tom, co se v Československu děje.
Snad nejextrémnější situace nastala 21. srpna 1968 v 8.05 hod., kdy do oddělení dálnopisu vstoupili ruští samopalníci. Nařídili, že nikdo nesmí pracovat. Naštěstí ruští vojáci sledovali jenom hlavy zaměstnanců: oči kvalitního písaře se nepotřebovaly upírat směrem dolů, kde rychlostí 10 písmen za vteřinu prsty tvořily rej informací, následně vysílaných do několika světových redakcí. Švédský list Dagens Nyheter udělil „neznámému novináři, který denně posílal texty rychlostí kulometu“, novinářskou cenu. Teprve po převratu v roce 1990 ji do Prahy šéfredaktor tohoto největšího skandinávského deníku přijel za účasti švédského velvyslance osobně předat.
V roce 1990 začínají Lidové noviny archivovat vše, co ve své historii na jejich stránkách vyšlo. Práce se ujímají mistrovské prsty a náplň dvou cédéček je připravena během několika týdnů.
Specifika školy ZAV Absolventi tréninku a výuky ZAV získali při soutěžení nejvíce medailí, školy s výukou ZAV neopouštějí žáci „klávesnicově negramotní“. Především ale dokáže naučit téměř každého, i podprůměrného žáka.
Základní učebnice „Psaní na stroji pro samouky“ byla převedena na výuku řízenou počítačem tak, že každý žák postupuje podle svých předpokladů. To znamená podle technické obratnosti prstů, schopnosti koncentrace, způsobu reakce na chyby, procvičováním svých specifických chyb apod.
Metoda ZAV nabízí i efektivní způsoby výuky pro žáky s různými dysfunkcemi, tělesně postižené apod. K umění ovládání klávesnice PC vede sice cesta delší, ale žák stejně jako člověk bez handicapu se raduje ze zvyšujících se čísel cvičení, vedoucích k jeho pracovní kvalifikaci při práci s počítačem. Jak bojovat s metodou „orel“ Psaní „všema dvěma“ němečtí učitelé označují jako metodu „orel“, neboť ten ve výšce krouží, zrakem hledá oběť, aby se pak bleskově spustil dolů a klovl do nalezeného.
Teprve na úrovni cvičení 200-300 přecházejí obvykle „hledači písmenek“ ke skutečnému psaní na klávesnici bez podpory zraku. Přibližně 85 procent plochy českého textu již sice mají procvičeno, ale obsluhu scházejících písmen si musejí v paměti odvozovat, pro jistotu se na ně i podívat, aby je obsluhovali správným prstem. Čím více úhozových kombinací provede správnými prsty a bez pomoci zraku, tím více těchto stavebních kamenů textu bude umět zpracovávat jedním transformačním krokem. Současně tím i rychleji bude mít při psaní stále více volnou myšlenkovou kapacitu. Písařský úkon pro něj už nebude představovat jediné písmenko, ale celá slabika, později celé slovo, případně i několik slov za sebou.
