Básníkem se člověk rodí, ale řečníkem se stává. Nevěřili byste, kolik pravdy se v tomto rčení skrývá. Každý, kdo někdy vystupoval se svou řečí před publikem, si na vlastní kůži jistě zkusil, jaké nástrahy takové vystoupení skrývá – a nemusí jít přitom o vysokoškolskou přednášku, stačí si vzpomenout jen na obyčejný slavnostní přípitek. Bojujete s trémou, snažíte se zachovat klidný hlas a hledáte přitom vhodná slova, která potřebujete formulovat do správného slovosledu.
K tomu se navíc chcete vyhnout otřepaným frázím či výplňkovým slovům typu „takže“. Tímto výčet samozřejmě nekončí, svou roli v mluvení hraje také dech, gesta a mimika nebo kontakt s posluchačem. Ovšem to nejdůležitější, totiž že svého posluchače svou řečí zaujmete a nebudete ho nudit, vám nezaručí ani zvládnutí všech výše zmíněných řečnických technik.
Přemýšlet o svém publiku „S rétorikou jde ruku v ruce psychologie, a tedy zájem o člověka.
Je naprosto nezbytné, aby řečník při jakémkoli proslovu myslel na své posluchače a už předem přemýšlel o lidech, ke kterým bude promlouvat. Pokud předstoupím před své publikum s tím, že od něho jenom něco očekávám, je to špatně. Musím před něho předstoupit s úmyslem, že mu chci něco dát, něco nesu. Pokud má řečník možnost přijít do místnosti, kde bude vystupovat, ještě před proslovem, ať neváhá a využije toho. V klidu si tak může obhlédnout terén a seznámit se s prostorem, kde si bude při svém vystoupení více jistý. Výhodu má ten, kdo má šanci uspořádat si zasedací pořádek v místnosti,“ říká Ljuba Fuchsová, nezávislá lektorka kultury mluveného projevu, komunikačních dovedností, konzultantka uměleckého přednesu a rétoriky. Pod jejím odborným dohledem prošli výukou rétoriky např. Jan Kodet, Irena Obermannová nebo režisér Martin Štoll.
„Úkolem rétoriky je své publikum o smyslu naší řeči přesvědčit.
To se nám podaří ale jen v případě, že budeme přirození v gestech, akcentu i rytmu řeči, což souvisí s přirozeností celkové osobnosti. Lidé poznají, když si řečník na něco hraje,“ dodává Fuchsová. Máme se na své vystoupení připravit, nebo je lepší improvizovat? Nezkušeným řečníkům se improvizace nedoporučuje – tu zvládají jen opravdoví profesionálové. Proslov se ale není nutné učit zpaměti, postačí udělat si bodovou osnovu, o čem se bude hovořit a ujasnit si hlavní myšlenku řeči. „Za nejdůležitější považuji, aby si řečník už před přípravou svého projevu položil alespoň základní otázky: jaký má cíl, ke komu bude hovořit a jak dlouho. Jen ten, kdo skutečně má co říci, může zaujmout své posluchače,“ shrnuje základní rady Marta Hrachovinová, jež vede kabinet uměleckého přednesu na Vyšší odborné škole herecké v Praze.
Neuspokojivá současná situace Před samotným vystoupením je také dobré procvičit mluvidla, k čemuž poslouží jazykolamy nebo dětské říkanky. Při samotném proslovu by pak naše výslovnost neměla být křečovitá, nýbrž pečlivá. „Dobré je při projevu používat humor, nadsázku nebo citáty – musíme jim ale rozumět. Udržujeme s posluchači stále kontakt tím, že budeme vyhledávat jejich oči a také se na ně obracet,“ přidává další tipy Ljuba Fuchsová. Dobrá zpráva pro všechny zní, že naučit se správně mluvit dokáže každý. Jediné úskalí je v tom, že nestačí jen správný trénink, ale je nutná kompletní změna návyků mluvení.
Situace mluveného projevu u nás není příliš růžová. Podle Ljuby Fuchsové za to může malé sebevědomí Čechů, které má na komunikací velký vliv, a dále povrchnost a proslovy postrádající myšlenku, za což může velké množství informací, kterými jsme dnes obklopováni. „S bolestí musím uznat, že mluvený projev není v posledních letech uspokojivý – zvláště v televizi. Nadvýroba převládá nad péčí o kvalitu,“ přidává svůj názor Vladimír Justl, literární historik a předseda sdružení Slovo a Hlas, které podporuje kulturu mluveného projevu.
„Nejčastějším prohřeškem je skutečnost, že uživatelé jazyka neznají výslovnostní normu nebo se jí neřídí. Stává se, že v televizi i rozhlase slýcháme otevřené vokály, dochází k deformaci výslovnosti některých souhlásek a souhláskových spojení, někdy k jejich úplnému vynechání. V poslední době zaznamenávám i nesprávné užívání větného důrazu, zřejmě vlivem angličtiny. Nesmíme zapomínat, že větný přízvuk je vždy spojen s významovým jádrem výpovědi a podléhá pravidlům,“ rekapituluje nejčastější chyby Marta Hrachovinová.
České školství ale ve druhé polovině 20. století rétorický trénink zcela opomíjelo. Mělo se za to, že nejlépe je mluvit od srdce a dobře mluvit se člověk naučí sám od sebe. Neblahé následky dnes nacházíme na každém kroku.
***
„Petr Fletr pletl svetr. Pletl Petr Fletr svetr? Svetr pletl Petr Fletr.“
„Šla Prokopka pro Prokopa, pojď Prokope pro proroka! “
