Novinář by vedle rozhovoru s nějakou tou celebritou mohl skoro vždycky napsat ještě jiný text – o stopách, které to setkání zanechalo ve spodním proudu jeho paměti.
Co vám kdo odpovídal, časem zapomenete.
Tohle nikdy. Já si budu pořád pamatovat, jak mi jedna první dáma republiky na rozloučenou vtiskla do rukou objemné papírové krabice, abych je, až vyjdu z vily, vyhodila laskavě do kontejneru. Nebo jak slavná modelka trvala na schůzce v Hiltonu, a když došlo na placení, jejda,ona nechala peněženku v autě... Jak namě novopečený politik řval kvůli otázce, na kterou se mu nechtělo odpovídat, až se personál jeho hospody třásl v pozoru u zdi.
Vždycky mě naopak překvapí, jak normálně se chovají potomci šlechtických rodů. Neobléká je komorník a nenimrají se v nadívaných křepelkách, jak by si leckdo představoval. Hraběnku Dianu Phipps-Sternbergovou, z rodu zmiňovaného už roku 1242, jsem našla, jak v ošuntělém oblečení a s rukama od hlíny klečí na nádvoří častolovického zámku u záhonu s levandulí, a hraběnka Kristina Colloredo-Mansfeldová zase od rozhovoru odbíhala do kuchyně, kde nám pekla štrůdl.
Švýcarského bundesrata, jednoho ze sedmi členů Spolkové rady (jsou ministry a jeden z nich je vždy na rok ještě zvolen prezidentem) potkáte běžně v bernské tramvaji. Na české politiky v MHD nenarazíte, leda když se otevírá nová trať, za kterou by si rádi připsali body. Musí sídlit v nákladně rekonstruovaných palácích plných historického nábytku, kde s prominutím i papír na WC ušlechtile voní a má na sobě kytičky. A proč vlastně v parlamentu nemůže návštěvě kávu nabídnout normálně sekretářka, ale musí se tam noblesně ploužit parlamentní číšník?
Jak mi to kdysi řekl třiasedmdesátiletý doktor Radslav Kinský před žďárským zámkem? „Šlechta? Žijeme vlastně pořád stejně, jako jsme žili, když jsme neměli nic. Jen se snažíme, aby byly věci v pořádku.“ Možná ale člověk musí nejdřív zažít pád, aby to pochopil. ?
O autorovi| redaktorka Pátku
