Je mi líto, že se dva týdny po sobě musím na tomto místě zabývat stejným tématem, ale ohlasy, které jsem dostal na minulý fejeton, mě vedou k hlubšímu zamyšlení. Ironizoval jsem minule zkušenosti svých kamarádů s firmami, které sice vlastní Američané či Němci, ale které jako by se svým duchem náhle vracely do doby nám chronicky známé: do éry tzv. rozvinutého socialismu. Team-buildingy, připomínající bojové hry na pionýrských táborech, kde si dospělí zaměstnanci hrají na „žluté“ a „oranžové“ agenty a honí se po lesích, aby našli skrytá psaníčka. Rozbujelá byrokracie tzv. ejč-áristů (což jsou jen zamaskovaní kádrováci). Pracovní hodnocení, jež nevychází z píle, schopností a výkonu, ale mj. i z loajality k firmě (neboli obměna starého hesla: drž hubu a krok). Prostě unifikace, kde se nejžádanějším zaměstnancem stává pokrytecký konformista. Ohlasy, které mi přišly, bohužel boří další princip, na němž odjakživa kapitalismus stál: že se na výrobě určitého produktu podílí jen tolik lidí, kolik je jich bezprostředně potřeba. Že dávno skončilo to, co jsme nazývali umělou přezaměstnaností.
Čtenářka K. H. si například stěžuje, že se stejnými iluzemi o tvrdém kapitalismu nastoupila do firmy vyrábějící džíny. (Tytéž džíny, jež jsme za komunistů jako symbol kapitalismu pracně sháněli v Tuzexu za načerno vyměněné bony.) Po dvou týdnech práce čtenářka zjistila, že odbaví jako dispečerka dopravy pouhé dvě zásilky za osmihodinovou směnu a jinak nemá do čeho píchnout. Když na to poukázala, řekli jí, ať je zticha a předstírá, že pracuje. Vydržela se nudit ještě dalších čtrnáct dní. Pak zjistila, že firma nabírá další pracovnice na nově otevřenou noční směnu, kde už nebude ani jedna zakázka - a dala výpověď... Další zkušenost mi poslal čtenář z malého moravského města U. To pro změnu zaplavili dělníci ze Slovenska a hlavně z Rumunska. „Všichni mají svářečské průkazy, ale svářečku nikdy neviděli, takže se většinu směny opírají o koště,“ stěžuje si. „Zato napracují spousty hodin, protože slouží takřka nepřetržitě. Ušetří tak za ubytovnu. Už teď si pronajímají dva jen jednu postel, na níž se střídají ve dvanáctihodinovém turnusu.“
Ani čtenář z U. nezůstal lhostejný k tomu, jak to ve firmě chodí. Jenže když poukázal na to, že zahraniční dělníci jsou tam zbyteční, dostalo se mu jemné výstrahy, ať v tom nešťourá, protože by na to sám mohl doplatit. Agentura, která cizince na práci dodává, nehodlá o své provize přijít. Právě proto se o ně dělí pod rukou s pracovníky managementu...
Jak je vidět, nejsem sám, kdo pochybuje o tom, zda se plíživě nevrací z opačné strany světa to, co jsme s takovou slávou vytlačili. Zda se opět všechna makročísla o ekonomickém růstu nemění jen ve virtuální realitu, zatímco tam dole běží život úplně jinak. Tak, jak to my starší pamatujeme z doby, kdy průčelím firem ještě nedominovala loga, ale rudé hvězdy a transparenty. Možná bych si s předstihem mohl založit firmu na jejich obnovenou výrobu. Na jednom z nich by určitě stálo: „Vítej zpět, starý dobrý socíku!“
***
Po dvou týdnech práce zjistila, že odbaví pouhé dvě zásilky za směnu a jinak nemá do čeho píchnout. Když na to poukázala, řekli jí, ať je zticha.
