Běžela svého času na stránkách LN vášnivá debata. Spor se vedl tradiční českou podobu Pondělí velikonočního, konkrétně o zvyk otloukání českých žen pomlázkami v naději na zisk vajec. Zúčastnivší se autorky většinou zastávaly názor, že je to projev reziduálního barbarství, které se jednou za rok - využívajíc alibi lidové tradice - může projevit s plnou brutalitou. Patriarchát se chápe možnosti seřezat ženu, připomenout jí její podřízené postavení.
Z druhé strany zaznívala slova o poblázněné ideologii, která si chce podmanit i ty nejautentičtější a v jádru radostné a svobodné lidské projevy, nacpat celý svět do jednoho nudného mustru a useknout, co by snad přečnívalo.
V předvečer letošních svátků vzešel v hlavě autora těchto řádků úžasný kompromisní návrh. Letos se už jeho realizace nestihne, tak snad příští rok.
V tomhle sporu nejde jenom o ideologii. Životní zkušenost autora poučila o tom, že existuje docela početná skupina žen, v nichž možnost, že na ně nastoupí parta lehce připitých chasníků s pomlázkami, budí odpor a hrůzu. Ty city v sobě mají usazené natolik hluboko, že se jich nemohou zbavit ani v lokalitách, kde pravděpodobnost výskytu pomlázky je prakticky nulová. Popadá je velikonoční ostražitý běs.
Vyplácení je rituál a účast na rituálech je dnes dobrovolná. Tradice mají přinášet těm, kdo je naplňují, také radost, Velikonoce jsou svátek všeho možného, ale strachu ne. Jistě existují dívky, které to honění, pištění a nalévání a polévání Velikonočního pondělí těší. Obavy těch ostatních by ale možná stálo za to, jak se říká, ošetřit. Třeba nějakým decentním označením - barvou šátku, snadno snímatelnou samolepkou na dveřích, které by v očích koledníků byly znamením nedotknutelnosti. Hned ze začátku by se to asi úplně neujalo, ale s postupem času, kdo ví. Byl by to hezký příspěvek ke genderové harmonii a k světovému míru.
O autorovi| Ondřej Štindl redaktor LN
