Cítím potřebu podat „emocionální a subjektivní reportáž“ o tom, čeho jsem byl svědkem ve čtvrtek před magistrátem i v něm.
Nejprve stručně k demonstraci, která jednání předcházela. Na ní byla nejzajímavější „protidemonstrace“ údajných diváků Ta Fantastiky, Hybernie a dalších komerčních divadel. Údajných proto, že část z nich vypadala jako náckové, část jako motorkáři, část jako kluci z posilovny, část jako „chlapi z hospody odnaproti“, část jako propuštění trestanci, část jako sociální případy na podpoře a část byli (jak zjištěno dotazy) učni stavaři. Chovám podezření, že se přinejmenším zčásti jednalo o placený komparz. V zájmu spravedlnosti budiž řečeno, že z jednoho z „propuštěných trestanců“ se v rozhovoru vyklubal rozumný odlévač kovů, který „cinkal klíčema, aby každej moh’ dělat, co chce“. V zájmu téže spravedlnosti budiž zmíněno i to, co bylo vyslechnuto v hospodě: „Jdeš zejtra na ten magistrát?“ „Asi ne.“ „Neblbni, vole, na pár hodin si tam sedneš a je to za litr.“ Stejně jako výroky „To už je konec?“ nebo „Už můžeme jít domů?“, které bylo slyšet z řad „fanoušků muzikálu“. Patří sem i nesporná přítomnost jakýchsi šikovatelů a ideologů na shromáždění. Když k tomu připočtu stůl plný francouzských vín, kam se zastánci „rovných šancí“ chodili občerstvovat, jejich profesionálně natištěné transparenty a dvě řiditelné vzducholodě, nesoucí slogany, konstatuji dvojí: a) že to pana Kratochvíla muselo stát takových sto až dvě stě tisíc, a že tudíž o peníze nemá nouzi a mně není potisící jasné, proč by měl na své komerční projekty dostávat podporu z veřejných rozpočtů; b) že jsem se škodolibě smál, když jim jedna vzducholoď uletěla do éteru (nejspíš na planetu Mainstream), zatímco druhá, řízená patrně polopříčetným maniakem, cukavě poskakovala nad hlavami shromážděných, narážela jako chroust do zdí a oken magistrátu a při odletu očesala vrtulemi listí ze stromků - neboť smích je poslední zbraní proti aroganci a debilitě mocných a bohatých.
Richterovy oblíbené metafory Pak se šlo dovnitř a začalo zasedání. „Fanoušci muzikálu“ obsadili místa pro veřejnost a hlasitě a jednotně vyjadřovali podporu radnímu Richterovi. Ten nejprve objasnil svou kulturní politiku. Emotivně vysvětlil, že nechápe, na co si kdo stěžuje - vždyť peněz v kultuře je čím dál víc a kulturní politiku v dané podobě odsouhlasili i zástupci zelených a Evropských demokratů a divadelníci si granty sami rozdělili prostřednictvím odborné komise. Prokázal pozoruhodnou schopnost manipulace s čísly, když tvrdil, že v Praze je 100 divadel a z nich pouze 18 dostává veřejnou podporu, ostatní se uživí sama. Jak k té informaci došel, suď Bůh. Pokud počítal i dramatický kroužek MŠ Fialka na Spořilově, pak jistě. Krom toho nám vyrazil dech tím, jak je Praha kulturní - protože Vídeň má prý divadel jen asi 50, a Paříž dokonce pouhých 11 (jak je to ve Vídni, nevím, ale v Paříži se jedná o 11 státních divadel - jinak je tam divadel několik set). Mě osobně dojal metaforou, jíž vysvětloval spravedlnost plošné dotace -že totiž to je podobně jako s veřejnou dopravou, kdy dotujeme každou jízdenku, a ne pouze některé. A předvedl i kousek historie, když prohlásil, že z třinácti tisíc podepsaných pod peticí není ani jediný, který by „nenatahoval ruce“ po městských penězích. Nepřipomíná vám to už třicet let staré horování proti parazitům, vyžírkům a flákačům?
Následovala rozprava, v níž vystoupili zastánci i odpůrci současného stavu. Zastupitelé Jech (SZ), Ryšlinková (SNK-ED) a Witzany (SNK-ED) se ohradili proti tomu, aby je pan radní používal jako argument pro svou kulturní politiku, kterou údajně odsouhlasili, protože to není pravda. Vladimír Just protestoval proti termínu „svobodně rozhodující“ komise odborníků a vysvětlil, proč to není pravda. Osvěžující a vzhledem k okolnostem nanejvýš sympatická byla řeč předsedy Jazzové sekce Karla Srpa, který podle svých slov nikdy od města ani od státu nepřijal ani korunu a skončil zvoláním ve smyslu „Nevěřte jim! Nespolupracujte s nimi!“ Pohled z druhé strany Na opačné straně barikády promluvil zejména sám Petr Kratochvíl. Vystoupení bylo krátké a působivé. Bohužel vyústilo v tvrzení, že každý, kdo žádá o veřejné peníze, je vlastně bolševik. Asi pan Kratochvíl zapomněl, že z veřejných peněz dostal osm milionů. Zastupitel Pecha se pokusil vyvrátit body petice, ale skončilo to zmatenou argumentací, kdy se stále dokola vracel k divadlu Archa a lamentoval nad jeho hospodařením. Legrační bylo vystoupení zastupitele Žďárského, který začal zvoláním „Žádám zrušení plošných dotací a odstoupení radního Richtera,“ počkal si na potlesk a pak ho přerušil voláním „To chcete ode mne slyšet? To ode mne neuslyšíte!“ Dostal nás, parchant. Dostal zjevně ale i druhou stranu - fanoušci muzikálu byli natolik zmatení, že nevěděli, zda mají zatleskat, a zastupitel je k tomu musel sám vyzvat. Podobně okouzlující byl příspěvek jiného zastupitele, který po vystoupení Vladimíra Justa, zpochybňujícího logiku přispívání na turisty prostřednictvím dotací černým divadlům, požadoval, aby peníze na kulturu byly výrazně kráceny a použity na opravy památek, „protože ty lidi sem přece nejezděj’ kvůli kultuře, ale kvůli těm památkám“.
Tím ale veškerá legrace končí. Jediní, kdo se na straně zastupitelů postavili proti radnímu Richterovi, byli zastupitelé Jech, Kolínská, Witzany a Ryšlinková - a to za neustálých obstrukcí a posměšků ze strany kolegů. Například když Jana Ryšlinková asi o minutu překročila dohodnutý limit pěti minut, nejenže se na ni z řad „fanoušků muzikálu“ snesl pískot a nadávky, nejenže s tím nikdo včetně předsedajícího nic neudělal, ale ještě se o ní další tři mluvčí za protivnou stranu vyjádřili s despektem jako o „té, co nedodržuje domluvu“. Když potom před závěrečnou řečí radního Richtera požádala o pauzu, bylo jí to umožněno s tisícem keců, vzdechů a pohledů značících „Kdy už ta kráva přestane otravovat?“ Výsledek byl předem jasný: zastupitelstvo petici bere na vědomí a... to je vše. Ne, pozor - aby kozy zůstal aspoň kousek, bylo primátorovi doporučeno, aby obnovil poradní sbor, složený z odborníků. No hurá.
Tímto vyjadřuji velký obdiv a uznání všem čtyřem zmíněným zastupitelům, že i přes přesilu arogance, lhostejnosti a místy i obyčejného grázlovství dál bojují a snaží se, když už nic jiného, aspoň zůstat veřejnými a hlasitými nositeli myšlenek a názorů, které by ostatní zastupitelé nejradši zadupali do země. Jinými slovy - je jich málo, je to na nás. Něco se musí stát. Z toho, co jsem viděl, je mi na blití. Potom radní Richter do televizních kamer zopakoval tytéž argumenty, co na začátku - přes to, že řada z nich byla v rozpravě zpochybněna nebo přímo vyvrácena. Zopakoval i mou oblíbenou metaforu o veřejné dopravě. Takže aspoň něco.
O autorovi| Autor je student dramaturgie DAMU
