Přímá volba prezidenta je za dveřmi. Nikoli z vůle lidu, ale jako důsledek velkého politického handlu. V sobotním rozhovoru se pravděpodobný premiér Petr Nečas vyslovil jednoznačně: „A jsem si na 99 procent jist, že se příští prezident už nebude volit v parlamentu, ale přímo.“ Jelikož Nečas odpovídal většinou vyhýbavě, beru toto sdělení vážně. Jednak lídr ODS málokdy mluví do větru, jednak pro takový výsledek svědčí i selský rozum. Věci veřejné mají plnou nůši programových nesmyslů. Pravice je sice zblokuje, ale musí jim dát nažrat jinde. Když zastaví agenta zločince, zvyšování daní, redukci armády na plastikové vojáčky, musí VV, aby si zachovaly tvář, alespoň něco z programu „přinést domů“. A přímá volba pravici tolik nebolí -pokud o ní topka dokonce sama tiše netouží. Odpůrci uvádějí dva protiargumenty. První: všelidové hlasování s politikou nehne ani o píď, jde jen o vábničku pro slaboduché, kteří naivně uvěří ve „změnu“ a „očistu“. Druhý: Proč měnit něco, co funguje? Obě námitky jsou platné, ale ani dohromady neobstojí. Smysl přímé volby je jinde: vtáhnout občanstvo do politiky a narovnat incestní systém, kdy je prezident parlamentu vazalem i protivníkem zároveň. Ačkoli nejsme prezidentskou republikou, hlava státu má podstatné pravomoci. Je proto nešťastné, je-li za své zvolení zavázána politickým stranám, s nimiž se v rámci úřadu často ostře střetává.
Volební účast 62,6 procenta není nijak osudově nízká (ale vzhledem k reklamním nákladům nic moc). Proložíme-li volební účastí od roku 1990 přímku, očividně klesá. Ještě nižší je participace na senátních a krajských volbách, ta často klesá pod třicet procent(!). Politická věda tento specifický fenomén nazývá krizí legitimity, my chlívkaři bychom to řekli: Lid je nasrděný a politika jej kadí. Přímá volba se svým dramatem „kdo s koho“ vtahuje lid coby hegemona moci více do děje (navíc těžko poté nadávat, koho mu tam Šlouf s Weiglem dosadili). Dnes může stranický handl nastrčit do třetí nejvyšší ústavní funkce klidně traktoristu Vlčka - proč by se to nemohlo jednou stát i u prezidenta? Nebýt nepřímé volby, Miroslav Grebeníček by nikdy vedle Václava Klause nemával z balkonu lánského zámku, protože by nikdy nedostal pozvání, protože by mu Klaus nedlužil navštívenku coby splátku za své zvolení...
Kdesi v idealistickém pozadí se schovává třetí důvod. Vzpomeňme, jak dopadla svého času nejpopulárnější česká herečka Jiřina Jirásková: během boje o Senát zcela propadla. Nikoli že by ji národ přestal milovat, ale prokázala politický antitalent. Jakkoli prezidentského pretendenta nečeká nic tak tvrdého jako primárky a následná ostrá kampaň ve Spojených státech, v osobní kampani musí každý předvést své skutečné kvality.
Nebojme se přímé volby. Nikomu neuškodí. A že si ji žádá sprostý lid? To je, navzdory povýšenému pohrdání, z podstaty věci dobře.
O autorovi| PETR KAMBERSKÝ, redaktor LN
