Ivan Pinkava opět vystavuje v Praze. Jeho černobílé portréty jsou k vidění na společné výstavě v Topičově saloně, předtím byly vystaveny v Galerii 5. patro.
Nakladatelství Torst mu také pět let po monumentální výstavě Heroes v Rudolfinu vydalo monografii.
Ale nejde jen o Prahu. Pinkava po Rudolfinu vystavoval v řadě galerií po světě: v Moskvě, Aténách, Bologni, Paříži nebo Padově.
* LN Setkání s vašimi fotografiemi může být šok. Časté motivy jsou zmar a smrt. „Akt smrti“, jak píše kurátor Jiří Vaňous.
Ale to je jen jedna z vrstev. Vyrůstal jsem ve Šluknovském výběžku, tedy v Sudetech. Podivný zmar tam byl ve vzduchu, všude ruiny zaniklých domů, celých vesnic. V lesích byly vykradené, zničené kostely, dveře zatlučené prkny, dovnitř jsme nakukovali klíčovými dírkami. Mělo to svou krásu i poezii, dítě to jako zmar nevnímá, spíš to bylo zázračné tajemství. Možná to je to správné slovo, protože právě tajemství patří k zmaru a smrti. Vzpomínám dodnes na Boží hrob v lesní, opuštěné a keři zarostlé Getsemanské zahradě spojené s německým rozvaleným hřbitovem. Chtěl jsem si odtamtud něco odnést domů. To mi ale bylo zakázáno, protože z hřbitova se nesmí nic vzít, jinak bych prý do roka zemřel.
* LN Vaše umění je považováno za nepolitické. Strávil jste dětství v Sudetech, válcovaných nacismem i komunismem do dřeně. I kdyby všichni psali o manýrismu, dekadenci, nadčasovosti, jde o to, že Pinkava je právě z tohoto kouta Čech.
Mě politika zajímá, chci vědět, kdo tu vládne, co se s námi děje. Zajímá mne ovšem mimo umění. Když se mě po revoluci v cizině donekonečna ptali, jak se politické změny projevují v mé práci, tak jsem koukal úplně vytřeštěně. Nechápal jsem, proč bych změny v Čechách měl promítat do svých věcí. Umění se pro mne vztahuje především k obecným věcem, k metafyzice, absolutnu. A pokud je takto založené, tak je svým způsobem vždy i angažované, jenže mimochodem. Komunisté tohle skvěle cítili a jaksi ctili. Všichni umělci, kteří si tímto způsobem zadali, bývali neomylně zakazováni a uklízeni z veřejného života. I dnes mi na tzv. angažovaném umění vadí, že ho chtě nechtě čtu pořád jako zploštělou agitku, která ve skutečnosti vzniká v chráněném salonním prostředí, byť třeba na ulici. Navíc často pokrytá a ošetřená grantovým závojem. Je to leckdy komické.
* LN Smrt jako téma. Jaká je vaše zkušenost se smrtí?
Asi jako u každého v mém věku. Už mi zemřelo pár přátel na nemoci nebo dobrovolným odchodem. Nejsilnější zkušeností byla smrt mé mámy. Bylo to moc těžké, přesto to nebylo, když se koukám zpět, děsivé. Myslím, že její umírání bylo o vznešenosti až do konce. Onečekané síle. Zemřela na rakovinu. Pamatuju, jak na zádušní mši v pohřební kapli zazvonil na začátku zvon, synchronně prásknul blesk a vypukla taková bouře, až do kostela okny protékal lijavec. A po celou mši opravdu blikaly žárovky, jak z céčkového filmu. Mše skončila, temnotu prolomilo slunce a venku byl úžasný červnový vlhký teplý vzduch. Tehdy jsem měl silný pocit, že ji nebesa vyrvala zemi. Protože vím, že ona měla svoje běsy.
* LN Kdy to bylo?
Před pěti lety, týden po mé vernisáži v Rudolfinu. Dnes už o tom mohu trochu snáze mluvit, ta výstava celá vznikala na pozadí umírání. Dodnes se mne občas někdo ptá na fotografii Ecco la Luce, která byla ústřední fotkou k výstavě. Zda souvisí s chemoterapií. Myslím, že ne.
* LN Tehdy jste vystavoval monumentální kolekci Heroes. Na vaší poslední pražské výstavě, v Galerii 5. patro, jste návštěvníkům řekl mimo jiné: Člověk se nemá bát perverze. Jak jste to myslel?
Myslím, že bychom se neměli bát obrazů, které vyplavuje naše podvědomí. Pokud s nimi budeme pracovat, a ne před nimi utíkat, tak se perverzními nestaneme. Vždyť znáte tu hysterickou americkou pruderii, která na jednu stranu postihuje kdeco a ve výsledku pak se stejnou intenzitou perverzitu průmyslově produkuje, vydělává na ní a přesvědčuje nás, že to je svoboda. Je odlišné pracovat s takovými obrazy v umění a průmyslově je produkovat. Stejné je to v umění třeba s krutostí.
* LN Krutostí?
Mám rád některé japonské filmy, které jsou pro mě, jako pro Evropana, něčím podivně kruté, těžce uchopitelné. Krutost bývá spojovaná s nutností čemusi dostát i za cenu sebezničení. Fascinuje mě, když člověka sešněrovaného vlastní ubohostí a všedností překonává něco nadosobního, jeho touha po řádu. Je to silně spojené s jeho údělem, s jeho osobní svobodou. O krutosti mluvím v souvislosti s některými svými fotkami. Nemluvím o společenském uspořádání nebo o každodenních drobných krutostech. Ano, banálně můžu říct, že vystavuji fotografii nahého chlapce, kterého drtí balvan, pocit tíhy, snad tíha snu... Není tam ale vystavený někdo, komu spadl na břicho balvan.
* LN Mladíci na vašich fotografiích jsou často všelijak trýzněni nebo si zranění způsobují sami.
To bylo v jediném případě. Jinak těch několik jizev na mých fotografiích jsou jizvy po operacích. Spousta lidí ale nosí svoje jizvy v skrytu. A touha někdy je ukázat je možná osobní vzpoura proti všudypřítomné plytkosti a jalovosti. Dobře strukturovaná společnost by měla nabízet pro každou, i výjimečnou situaci nějaké kompenzační uzdravující nástroje. Sebepoškozovači ve středověku měli v tomto smyslu štěstí, protože se stali flagelanty, jejich sebetrýznění byl dodán smysl. Najednou jako by „věděli“, co se sebou. Současná společnost se mi zdá chuďoučká na komplexnější odpovědi pro lidi s jizvou, pro lidi, kterým nestačí nějaké instantní rady, co se životem. Předstíráme totiž, že trpět není normální, a přitom je to v některé fázi života zkušenost zřejmě každého člověka.
* LN Dospívali jsme uprostřed socialistické společnosti. Jaképak tam byly „kompenzační nástroje“?
Moje generace si často stěžuje, že prošustrovala kus života v totalitě, ale moje osobní zkušenost to není. Ta neustálá konfrontace s omezováním, nedostatkem informačních zdrojů, pocitem možné ztráty, vyhazovu ze školy a podobně dávala obrovskou výbavu do budoucna a jistotu smyslu nadneseně i každému mejdanu. A mimo jiné poskytovala vlastně určité iniciační momenty, spojené s překonáváním vlastního strachu. Umožňovala tedy těm, kdo nebyli ochotni se zaplétat se systémem, dospívat. Získávali jsme schopnost za něčím jít. Nepřetržitá osudovost těchto rozhodnutí, to v sobě mělo propasti, ale i strašlivou energii. Zdá se mi, že současní dvacetiletí cítí velmi často, že nežijí v příběhu, a myslí si, že ještě my jsme v něm žili. Možná to tak i bylo.
* LN Co může být nyní tím velkým příběhem?
Jako by se v konzumní společnosti vytrácel řád, cosi, co ten velký příběh dovoluje žít, a jako náhradu za něj nabízí pouze travestii prázdnoty. Není právě velkým příběhem dnešní společnosti toto?
* LN Velká iniciace za socialismu byla pro muže často třeba vojna.
Vyhnout se vojně byl obrovský stres. Pro mne hned od šestnácti, vypadalo to totiž, že nebudu moct jít ani na střední školu, která vojnu oddalovala. Uhrál jsem to nakonec na nějakou chorobu. Trvalo to asi deset let a poslední odvod byl můj životní herecký výkon. V té době to také byla otázka prestiže. Nejít na vojnu znamenalo býti vítězem nad systémem.
* LN Mluvíte o velkém příběhu v minulosti. Co ale ty miliony hodných tatínků a věřících, kteří šly do první světové války? A druhá světová válka a totalita ve východní Evropě? Všichni ti masově vraždící či oběti masového vraždění. Můžeme my vůbec něco vykládat dnešním dvacetiletým o velkém příběhu?
Nejspíš nic, my jsme žili už v období relativně neškodném, měli jsme možnost vlastní volby, nemuseli jsme se výrazně podílet. A 20. století už nevnímám jako dobu řádu, ale jako století pseudonáboženských utopií. Komunismus, fašismus a svým způsobem i ideologičnost současného konzumentarismu. Všechny tyto systémy pracují se sobě vlastními pseudosymboly, vykradenými náboženskými rituály, které mají pomáhat vytvářet zdání určitého ukotvení. Nedávno jsem někde četl, že utopie jedněch jsou vykoupeny oběťmi druhých. To je přesné. Myslím, že i dnes si utopii našeho konzumu necháváme uhradit někde jinde.
* LN A kdy byl tedy podle vás ten konec řádu?
Zdá se mi, že možný zlom je možné umístit do romantismu, na piedestalu najednou definitivně stojí jedinec se svými subjektivními bolestmi. Ale ten bod zlomu je velmi mlhavý. Někdo je ochoten ho vidět už v renesanci, jiný až v postmoderně. Mimochodem - mě ještě ve škole Máchu představovali téměř jako prvního ateistického básníka. Přitom dnes o něm přemýšlím spíše naopak jako o posledním barokním básníku. S romantismem prostě zemřel Bůh a my dodnes nevíme, co vlastně s tím.
* LN K vašim literárním inspiracím patří i současný dekadentní básník J. H. Krchovský. Jak vznikla fotografie Krchovského ostatků? Je na ní opravdu básníkův župan?
Věděl jsem, že Jura je na tom županu fetišisticky závislý, a tak mě napadl žert vyfotit ho jako Ostatek. V duchu jeho vlastního makabrózně budovaného mýtu. Prý o něj pečoval tak, že si ho nikdy ani nebral na holé tělo, aby ho neušpinil, a tedy nemusel prát, jelikož věděl, že je už na konci své životnosti. Půjčil jsem si ho a jako relikvii vyfotil. No ale když jsem župan vrátil, Jurova žena Betyna ho hodila do pračky a už z něj nic nezbylo. Čili ta fotografie je se vší patřičnou ironií skutečným Jurovým ostatkem. Nakonec také jedna z mých prvních předmětných fotografií.
* LN To už jste ale byl dávno Pražák. Jak jste tu vlastně začínal?
V patnácti jsem přijel z Červeného Kostelce, chodil jsem v Praze na učňák. Později jsem se dostal na grafickou školu a na FAMU. Nikoho jsem tu neznal, byl jsem zastydlý introvert. Ale s velkým štěstím na lidi. Kamarádka mě vzala na návštěvu rovnou k Daně Němcové, později jsem pravidelně chodil do tehdy pověstné vršovické vily Magdaleny Písařovicové, seznámil jsem se s Adrienou Šimotovou... Všechno to bylo pro člověka z maloměsta jako zjevení. Potkávat se s lidmi, o nichž jsem týž večer mohl poslouchat na Hlasu Ameriky. Četl jsem první samizdaty, byla to doba Revolver Revue, Psích vojáků, přátelil jsem se s Ivanem Lamperem, Petrem Léblem, Věrou Jirousovou, Jurou Krchovským... S Tomášem Bergrem jsme pracovali pro samizdatové nakladatelství Vladimíra Pistoria, pro Lamperovu edici Mozková mrtvice, všude byly koncerty, výstavy, časopisy... Opravdu doba až do revoluce byla neuvěřitelně zajímavá. Když přijdeš z venkova, tak pro to máš asi mnohem větší vnímavost než člověk, který v Praze vyrostl.
* LN Takže jste zaplul do tehdejšího života pražské bohémy, nekonečného mejdanu, zpestřovaného nájezdy policie...
To já tímto způsobem neprožíval. Jednak sám nejsem zrovna pařič a také jsem nikdy nedělal věci úplně otevřeně, nebyl jsem ani hlídač, ani nikde netopil v kotelně, ani mne nikdo v Bartolomějské nebo jinde nevyslýchal. Chtěl jsem dodělat FAMU a držel jsem se trochu zpátky. Naivně si člověk myslel, jak je konspirativní, a netušil, kolik všelijakých estébáků a donašečů občas na různých večírcích bylo. Ale později už to bylo jedno, bylo to už součástí jakési otevřené hry. Dokonce i na škole jsem věděl, kdo konkrétní na mne donáší. Prozradil mi to rovnou šéf katedry.
* LN Pro mnohé umělce se alkohol a drogy rovná nevázaný život. To pro vás neplatí?
Kdepak, jsem spořádaný maloměšťák. Já měl takové prima rodiče, co mi klidně i jako dítěti nalili pivo nebo víno, i cigaretu by mi snad zapálili. A tak ty první cigarety, alkohol apod. pro mě v pubertě nikdy nic neznamenaly. Spíš mi opíjení v patnácti u kamarádů přišlo hrozně legrační. A drogy naše generace ani moc neznala. Myslím, že zrovna ta sedmdesátá a osmdesátá léta byla spíše o alkoholu. Ale z drog mám paranoidní strach, že bych do nich třeba snadno spadnul. Přece jen jsem měl pár kamarádů, které to stálo život.
* LN Vyznáváte sebekontrolu. A hovoříte o tíze a krutosti. Pro někoho mohou být vaše fotografické obrazy příliš temné nebo i zlé.
Nesnažím se s temnotou pracovat. Netvrdím ale, že se jí občas vědomě nedotýkám. V principu jsem nepřítel vědomého hraní si v umění se zlem. I kdyby to mělo přinášet inspiraci. Myslím, že zlo, a teď přece mluvíme přeneseně o ďáblu, latentně existuje ve všem. I když budeš usilovat o co největší čistotu, stejně se se zlem budeš setkávat. Proto bude vždy jednou z náplní umění. Bez krajních mezí se umění mění v kýč a důsledkem vědomě budovaného kýče je často zlo.
* LN Jedna z vašich posledních fotografií se jmenuje Zření. Malý chlapec, který v úžasu a zřejmě také s nadějí a zvědavostí hledí vzhůru. I na něj čekají všechny ty balvany a jizvy?
Uniknout může, ale nejspíš neunikne. Zatím má v sobě úžas, tedy čistotu. Přirozenou, protože je dítě. Jde o to, snažit se k té čistotě prvotního úžasu znovu vracet, pokoušet si ji znovu a znovu vybavit. Já tuhle fotku potřebuju kvůli všem těm ostatním.
lidovky.cz Více fotografií najdete na
* www.lidovky.cz/kultura
***
Fotografie
O Ivanu Pinkavovi Světově uznávaný umělec se narodil v roce 1961 v Jihlavě. Vystudoval fotografii na FAMU. V roce 1994 vydal svou první knižní monografii Dynastie, o čtyři roky později s Václavem Jiráskem a Robertem V. Novákem knihu Memento mori. V letech 2005-2007 vedl ateliér fotografie VŠUP v Praze. Na reprodukci je fotografie Zření z loňského roku.
Spousta lidí nosí svoje jizvy v skrytu. A touha někdy je ukázat je možná osobní vzpoura proti dnešní všudypřítomné plytkosti a jalovosti.
