Bylo nebylo, tak začínají české pohádky. Být, či nebýt? Tak se ptá anglický Hamlet. Je, nebo není? Dumám já. Je, nebo není čeština negativní? K tomuhle tázání mě bezděky přivedl americký host jedné vernisáže. „You Czechs are so very negative,“ utrousil směrem ke mně. „I keep hearing only,ne‘.“ Málem jsem unaveně protočila panenky. Zase ta stará písnička. Češi samá negace, Anglosasové samé pozitivum. Jenže tahle omletá poznámka možná opravdu stojí za úvahu.
Je pravda, že negativní konvence v Čechách nevymizela ani po dvaceti letech od otevření hranic. Formule „Nestojí to za nic“ se v odpovědi na uzuální dotaz „Jak se máte?“ u nás vžila stejně jako anglické „Great“ („Super“) v reakci na „How are you?“. No dobrá, forma je forma, soudit jen podle ní by nebylo úplně spravedlivé. Čeština přece skýtá nepoměrně více možností k použití záporu než angličtina, která v dosahu jednoho záporu druhý už nepovoluje, aniž by se vzájemně anulovaly.
Angličtina si sice může se záporem coby stylotvorným či významotvorným prvkem do jisté míry pohrát a v nespisovné řeči dokonce může hromadit zápory téměř bez ladu i skladu, ale nikdy si nemůže dovolit tolik co čeština. I taková věta „Neříkám, že se nikdy nikde s nikým na ničem nijak nedohodnu“ musí v angličtině zaznít pouze s jedním záporem (I am not saying that I never agree on anything with anyone in any way anywhere.) Ale přece jen, nezneužívají Češi možností své mateřštiny příliš? Kolikrát je slyšet: „Neříkám, že mi to nechutná. Nemyslím, že by to nešlo. Netvrdím, že tam nepůjdu.“ Vždyť i nabídka z našich úst může vyznít jako pravý opak: „Nedáte si s námi?“ Proč ustavičně volí zápor, když už mají i svobodu slova? Co je k tomu vede? A kam až to sahá?
Probírám se češtinou. Kam se podívám, všude zápor. Kolik jen českých jmen začíná záporem: Nedoma, Nečas, Nesvadba, Neprakta, Nezval, Nekuda, Nešleha, Nejezchleba... Zato mezi anglickými jmény v paměti nevylovím ani jedno. Ani ta, která by se mohla tvářit negativně, nemají se záporem nic společného. Třeba Nolan prozrazuje „vznešený, slavný původ“, kdežto Norris či Norton, jména osobní i pomístní, odkazují výhradně k severu. Mezi českými místními názvy se to zápory také jen hemží: Nesvačily, Nedachlebice, Nehvizdy, Nezamyslice, Nespeky, Nezvěstice, Neznašov. I Šemík uháněl k Neumětelům a v pohádkách jako synonymum chudého rytíře vystupuje pán z Nemanic. Zato mezi anglickými toponymy s náslovným, na pohled záporným no- zas nacházím jen samé odkazy k severu (Norfolk, Norwich) či novosti (Nova Scotia).
Při pomyšlení, z jak nepřeberné řady lze brát v češtině - pravda, spíš v té starší - nadávky s předponou ne-, jen žasnu. Jako by čeština posilovala negativnost nadávce vlastní ještě zápornou předponou. Za ekvivalent anglických four-letter words, tedy čtyřpísmenných slov neboli vulgarismů, by v češtině mohl docela dobře posloužit výraz neslova: necita, neřád, nekňuba, nenechavec, netýkavka, neznaboh, nemodlenec. V angličtině přitom najdeme obdobu leda v nobody (nýmand, nula) nebo no-good (budižkničemu).
S nelibostí si ale všímám, že v češtině začíná záporem i kladné hodnocení: neopakovatelný, nenapodobitelný, neskonalý, nedostižný, nepřehlédnutelný. Tak jak potom nemají Češi budit negativní dojem?
***
Kam se podívám, všude zápor. Vždyť i nabídka z našich úst může vyznít jako pravý opak: „Nedáte si s námi?“
O autorovi| PETRA MARTÍNKOVÁ, překladatelka
