POZNÁMKY
Jak to, že Ústavní soud se míchá do politického rozhodování? Jak to, že posuzuje něco, co je v pravomoci exekutivy, v sebezáchovném zájmu státu, jeho ekonomiky i společnosti? Takové otázky si klade asi dost lidí. Docela rychle jsme se naučili, že étosem přežití v tvrdě soutěživém světě jsou úspory a škrty. Ano, kdo zpochybňuje úspory a škrty Nečasovy vlády, jako by zpochybňoval šanci na přežití tohoto státu. No, nepostavili byste takové lidi ke zdi?
Je dobře, že se i u nás - alespoň před sněmovními volbami - prosadil étos úspor. Ale ani nejsvatější nadšení nesmí zpochybnit jednu věc. Ústavní soud nezajišťuje ani fungování vlády, ani prosazení reforem, ani sebezáchovný étos. Zajišťuje „jen“ to, aby zákony ladily s ústavností. Komu se to nelíbí, ať si zopakuje slavnou „hlášku“ z Gogola: Máš-li křivou hubu, nenadávej na zrcadlo. Ústavní soud a jeho soudci jsou pouhým zrcadlem, zatímco křivou hubu představují zákony a předpisy, které se nám - dejme tomu rovnohubým - nelíbí. Třeba nadměrný sociální ráz Listiny základních práv a svobod.
Když ústavní soudkyně Eliška Wagnerová hovoří o Nečasových úsporách jako o „primitivních škrtech“, leckomu se asi otevírá kudla v kapse. Hrome, není tak umanutá snaha o soulad rozpočtu s ústavou „primitivním puntičkářstvím“? Možná i ano, ale ústava je hlavní oporou demokratického státu, má větší právní sílu než jakkoliv nezbytná reforma, ať už se nám to líbí, nebo ne.
Ikonou reformního étosu a škrtů je pro mnohé lotyšská vláda. Opírá se o loajální společnost, která se bojí Ruska. Ale když před dvěma lety seškrtala důchody o deset procent, ústavní soud ji přiměl rozdíl zpětně dorovnat. Ústava není posvátná kráva, může se měnit i doplňovat. Ale především se musí dodržovat.