Víte, že můžete bydlet zadarmo kdekoliv na světě? Novinář Adam Zbijeczuk patří mezi tisíce lidí, již díky geniálnímu nápadu mladého Němce získali přátele, kteří vám dají vše, co potřebujete
Když jsem někdy na jaře 2004 při surfování po webu narazil na stránku Hospitality Clubu, nenapadlo mě, že se mi v tu chvíli změnil život.
Měl jsem tehdy hodně školy, nudnou práci a přání zmizet z Brna někam pryč, bohužel dost limitované možnostmi mé peněženky. Na oné webové stránce ovšem slibovali, že našli způsob, jak cestovat jednak s menšími náklady, a jednak mnohem zajímavěji než jako klasický turista. Aměli pravdu.
Nemusel jsem udělat víc než se zaregistrovat a napsat o sobě krátkou charakteristiku. Tak jsem se stal členem databáze 15 tisíc lidí po celém světě, kteří jako členové Hospitality Clubu nabízejí ostatním členům ubytování u sebe doma, čímž odpadnou náklady na hotel a ještě člověk získá zasvěceného průvodce. Na oplátku se očekává, že když někdo třeba zHelsinek pojede do Brna a já budu mít čas a náladu na návštěvu, může u mě zase pár dní zůstat on. To, jak je Hospitality Club geniální nápad, nejlépe doloží fakt, že dnes už je v databázi 320 tisíc lidí.
Červenec 2004, Londýn. Moje první cesta. Se spolubydlícím píšeme přes www.hospitalityclub.org asi deseti Londýňanům. Jako první odpovídá šedesátiletý učitel hudby „sorry, kluci, ale na ten termín už tady někoho mám“. Druhá zpráva je pozitivní - přijeďte. James byl Američan žijící v Anglii, původní profesí umělecký fotograf, který se dnes živí jako skladatel hudby do filmů a seriálů. Na začátku 90. let studoval v Rusku, měl obrovský přehled a po chvilce jsme měli dojem, jako bychom se znali léta. Udělal na nás skvělý dojem, a tak bylo logické, že v září jsme se u něj po cestě zpět znovu na pár dní stavili. Tentokrát jsme se v jeho bytě potkali s dalším Čechem, Robertem z Pohořelic. Tomu na poslední chvíli vyšlo studium v Londýně, kolej však nikoliv. Na oplátku za poněkud delší pobyt svému hostiteli v bytě ledacos opravil a vylepšil. Od Jamese jsme dostali průvodce, tipy na kluby, které jsou právě v kurzu, a v pátek jsme společnými silami připravili na střeše kousek od Hyde Parku barbecue. Den před naším odjezdem letěl James do Amsterdamu. Nechal nám klíče, řekl, ať neotevíráme cizím lidem, a byl pryč...
Jakkoli se může zdát bláznivé věřit docela cizím lidem a nechat jim svůj domov napospas, mezi členy Hospitality Clubu (HC) čili „klubu pohostinnosti“ to není nijak neobvyklé. Na serveru Hospitality Clubu na sebe lidé píší navzájem komentáře, takže si u většiny lidí, kteří stojí o pobyt ve vašem bytě, můžete přečíst, co jsou zač. Navíc zájemce nejprve musí vyplnit na stránce formulář a jako hostiteli vám pošle plné jméno a číslo pasu, které si pak můžete zkontrolovat. Na stránce se také nezveřejňují e-maily, aby vás nezahltila nevyžádaná pošta, za niž se považují žádosti o zvací dopisy, pomoc s hledáním práce nebo jakákoliv variace na milostné dopisy.
Na podzim 2004 ke mně dorazili první hosté - Brazilci z Ostravy. Studovali vysokou školu báňskou a do Brna se přijeli podívat na víkend. A pak už to jelo. Polák, Litevec, Australanka, Němec nebo švédsko-libanonský manželský pár, který se potkal v Austrálii, chodit spolu ale začali o rok později ve Španělsku. Měl jsem zkušenosti s průvodcováním jako dobrovolník starající se o londýnské studenty na naší fakultě, a tak jsem se naučil relativně správně odhadovat, co komu sedne. Někdo si rád prohlédne památky, romantické páry zase ocení tip na procházku u řeky, ale dobrý klub nebo hospoda, to se líbí skoro všem. A zažil jsem i návštěvu několika legendárních cestovatelů. Dan alias Dangaroo se narodil v Anglii, vyrůstal v Portugalsku, od sedmnácti cestoval po světě, žil půl roku v Egyptě a pak se usadil ve Varšavě. Ačkoliv je mu teprve jednadvacet, přes Hospitality Club projel stopem (pro členy HC typické) křížem krážem celou Evropu. Svou přezdívku získal tak, že se s kamarádem vetřeli na party na australské ambasádě v Bělehradě a odnesli z ní maskota, dvoumetrového plyšového klokana. Pak na něj balili holky, a nakonec dostali za tento delikt razítko „pět let zákazu vstupu do Srbska“. Kamarádi, kteří u něj ve Varšavě přespali, potvrdili, že jeho byt je jedna velká party, kde se střídají hosté v podstatě nepřetržitě. Na stránkách jeho blogu dangaroo.blogspot.com se dozvíte víc.
Hospitality Club i další podobný server CouchSurfing (www.couchsurfing. com) ale není jen ubytování zdarma. Umožní vám hlavně přeskočit katalogové turistické atrakce a díky radám hostitele se podívat na místa, o kterých byste se jinak nikdy nedozvěděli, a taky zjistit, jak skutečně žijí místní. Hosté a hostitelé o sobě dopředu aspoň něco vědí - jako dárek můžete přivést lahev becherovky, vypálit CD nebo jako poděkování něco uvařit. Lze se přidat do některé z mnoha skupin: vegetariáni, stopaři, Gay&Lesbian, rodiny, muzikanti a další.
V Česku je na Hospitality Clubu téměř 4000 členů, na CouchSurfingu kolem 700, v obou případech vede Praha. Členové se ovšem nacházejí skutečně po celém světě: včetně Jamajky, Afghánistánu nebo antarktické základny McMurdo. Paradoxně horší je situace v turisticky nejoblíbenějších lokalitách. Pokud máte byt v Londýně, Barceloně nebo Praze, žádostí o ubytování dostáváte několik týdně. Chorvatské pobřeží nebo Benátky prý ani nemá cenu zkoušet. Naopak mimo proslulé destinace zavítá jen málokterý cestovatel.
Fin měl dost
Zejména v létě se mimo velká města konají srazy členů klubu. Loni se ve francouzském Monai sešlo na pět set lidí z celého světa, letos se bude konat v srpnu sraz nedaleko Říma, v Rumunsku na břehu Černého moře, nedaleko maďarského Balatonu a týdenní sraz v Brémách. Jedno malé setkání jsme měli i v Brně, asi třicet místních a deset hostů, mezi nimi i Toniwalia, jeden z nejpopulárnějších členů, který na serveru nasbíral už přes 300 komentářů. Vlastním jménem Charanjit Singh, čtyřicetiletý Sikh v turbanu, který vede ve Varšavě indickou restauraci, cestuje stopem po Evropě, na srazech vaří indické speciality a v zásobě má tisíc různých příhod. Večer, už v průběhu srazu, mi také napsal polsko-americký pár hledající na poslední chvíli ubytování. Měli štěstí, mohli si vybrat hned z několika desítek hostitelů.
Někdy se nám ovšem podařilo své hosty přivítat až příliš intenzivně. Poněkud rozmazané vzpomínky na Brno má asi Tuomas ze Seinäjoki, městečka ve středu Finska. Když jsem ho vyzvedával na nádraží, náhodou jsem potkal spolužáka ze střední školy, který byl o rok dřív na semestr v Helsinkách, takže první pozdrav byl finsky. Musel jsem se vrátit ještě do práce, a že bylo páteční odpoledne, pár kolegů končilo směnu balením jointu. Vysvětloval jsem Tuomasovi, že tak to u nás prostě chodí. Pro něj to byl třetí joint v životě. Potom kavárna, kde dostal ochutnat kofolu, český rum a becherovku. Nato klub s fernetem a pivem. Po půlnoci se bavil s mými kamarády v hospodě o mezinárodních on-line fotbalových manažerech a začal rozlévat plzeň po stole, takže jsem ho raději šetrně dopravil domů. Ráno mi tvrdil, že neměl nikdy kocovinu, přesto raději zůstal další dvě hodiny v horizontální poloze. Odpoledne ho měli na starost kamarádi, jimž při šplhání na Špilberk řekl jen „I feel very bad right now“, načež si utekl ulevit do křoví. Utěšovali ho, že s tímhle kopcem měli problémy i Švédové. Večer už se ale v dobré náladě účastnil rybaření u břehu Svratky. Tu noc přijely tři Finky, a tak se seveřané dostali v našem bytě do přesily.
Překvapení jsem si ovšem užil dost i coby host. Loni v listopadu jsme si udělali prodloužený víkendový výlet do Berlína a spali jsme u Holanďana, který žil dříve v Praze. Byt měl plný českého piva a české a slovenské muziky. Taky se ukázalo, že jeho přítelkyně zná Milenu ze Slovinska, která byla v létě u mě v Brně a já o týden později u ní v Lublani. Sobotní party pak zněla češtinou, polštinou, ruštinou a angličtinou, těm pár Němcům, co dorazili, nezbylo než se přizpůsobit.
Někdy se všechny plány ukáží k ničemu a nastoupí improvizace. Když jsme letěli do Sevilly, nedařilo se nám nikoho ochotného najít. Nakonec jsme zkusili napsat ještě na tři telefonní čísla - a dostali jsme dvě kladné odpovědi.
Byli jsme čtyři, a tak jsme si mysleli, že máme vyhráno.
Letadlo však mělo zpoždění, z letiště nám ujel poslední autobus a jedno z čísel bylo nedostupné. Stejně zmateně jako my se kolem navigačních cedulí pohyboval mladý Japonec, který chtěl přečkat noc na letišti a ráno pokračovat do Itálie.
Vysvětlili jsme mu, že se tu na noc zavírá, a vzali ho s sebou do centra. Konečně se nám povedlo dovolat druhému z hostitelů a k jeho překvapení mu sdělit, že nejsme jen dva, jak očekával.
Rasheed, nigerijský student, byl nicméně výstavním příkladem kultury pohostinnosti.
Drobný černoch na růžovém dámském kole mluvící hodně zvláštní angličtinou si z pěti lidí nic nedělal, vzal nás domů a pohostil - i když v malém bytě byla kromě jeho spolubydlícího ještě další členka ze Švýcarska. Trval na tom, že musíme spát v jeho posteli, a ukázal nám spoustu fotek se svými hosty. Fakt je, že Švýcarka se ráno velmi rychle rozloučila, protože náklonnost Rasheedova spolubydlícího se jí zdála přílišná. A Japonec obávám se za celý večer nepochopil, kde se to vlastně octl, a zda nejsme nějaká sekta.
Nesmělý Ital
Poskytovat ubytování není podmínkou členství v klubu. Je jasné, že student na kolejích s nerudným spolubydlícím nebo cestovatel putující půl roku po světě těžko někoho ubytují. I tak ale mohou pomoci radou, tipy na zajímavá místa či prostě svou společností. A když anglicky nebo německy (v Německu HC vznikl a dodnes je tam nejvíc členů, přes 50 tisíc) vládnete alespoň na konverzační úrovni, můžete se vydat, kam chcete. I když někdy vás host či hostitel jazykově překvapí. Loni v létě přijela za kamarády Jana, ukrajinská překladatelka, která mluvila krásnou češtinou s lehoučkým přízvukem - a daleko spisovněji než my. Ten večer se konal open-air taneční festival na hradě Veveří a Jana tam přijela za námi, ač nevěděla, jakou hudbu má čekat, a nikoho z nás předtím neviděla. Ale spokojeně jsme se protančili a prokecali až do rána.
Hospitality Club založil v roce 2000 německý student Veit Kühne. Za první dva roky se rozrostl jen o 1500 lidí, ale dnes už se jeho vize o milionech členů nezdá vůbec utopická. Od svého založení je HC nesen ideou posilování přátelství mezi lidmi i státy. Pokud se spřátelíte s lidmi z jiných zemí, nacionalistická propaganda vám bude k smíchu a běžné stereotypy dostanou velkou ránu - potkal jsem pěkné Němky, kuchařsky zdatného Angličana i nesmělého Itala. CouchSurfing vznikl o něco později v USA a na první pohled působí víc „obrázkově“. Členové nahrávají fotogalerie, systém komentářů je vylepšen o rozlišení mnoha stupňů „známosti“ (od nejlepšího přítele z dětství po člověka, s nímž jste se ještě na vlastní oči neviděli) a častěji tam najdete Američany žijící v Evropě. To byl i případ mého prvního CouchSurfing hostitele: Jason žije od jara tohoto roku v Bratislavě. Jako webdesigner může pracovat odkudkoliv, a tak žil předtím v Berlíně, a až mu začne být na podzim zima, plánuje se přestěhovat do Barcelony. Lepšího hostitele bychom těžko našli: krásný byt pod bratislavským hradem s pokojem jen pro nás, prohlídka Bratislavy a pak společně strávený festival Wilsonic, zakončený v pět ráno návštěvou posledního stánku s jídlem.
Za dobu svého členství v HC jsem v Brně hostil přes třicet lidí a další poznal přes své kamarády, kteří se také zapojili. Jako host jsem poznal Londýn, Berlín, Sevillu, Vídeň, Lublaň a Bratislavu. Ale taky Brno a Českou republiku vůbec, takže teď díky pohledu cizinců vidím mnohem lépe její přednosti a nedostatky. Pro ty, kdo chtějí zažít stejnou zkušenost, závěrem malou radu: až se budete registrovat, buďte o sobě upřímní a hlavně odpovídejte na žádosti o ubytování. I když to budou odmítnutí, je to lepší než neodpovědět vůbec. Sám nemám za tři roky vysloveně špatnou zkušenost, ale trochu mě mrzí, že na zprávu odpoví méně než polovina lidí. Přesto jsem si jistý, že i když třeba budu jednou v cizině v hotelu, zkusím napsat někomu z místních. Hotely jsou totiž všude stejné, na rozdíl od lidí.
