Při návštěvě domoviny zase po čase položil příbuzný autorky těchto řádků následující otázku: „Co si vlastně o tom sporu kvůli vízům myslí Špidla? Vy se ho tam taky nikdo nezeptáte...“
Pro připomenutí: Evropská komise se před několika týdny postavila proti Česku a poté dalším novým státům za to, že se rozhodly sólo uzavřít dohodu s Američany o zrušení víz do USA. Ze strany Bruselu táhli konflikt zpočátku vyšší úředníci, později se věc dostala komisařům. Protože mezi nimi je také Vladimír Špidla či Ján Figel s Andrisem Piebelgsem ze stejně pranýřovaného Slovenska a Lotyšska, i oni spolurozhodovali o stanovisku Bruselu. Dotaz na jejich názor byl proto na místě.
Také zazněl. Neúspěšně. Konkrétně v případě Vladimíra Špidly mluvčí sdělila, že „komisař se k tomu nechce vyjadřovat“. Jak nechce? Otázka nezněla, zda se mu chce či nechce, ale aby řekl, jaký názor hájil. Mimo jiné za názory je placený z veřejných peněz! rozčilujete se.
To je ale to jediné, co můžete dělat. De iure může Špidla - stejně jako jeho kolegové - mlčet. Smlouva unie ani kodex eurokomisařů je totiž nezavazuje k veřejnému vysvětlování společných akcí. Komentovat události týkající se jejich národního státu by pak dokonce ani neměli, protože v Bruselu jsou za všechny, a ne za jeden stát.
V praxi se ujal model, že komisař komentuje věci ze své oblasti -v případě Špidly z práce a sociálních věcí - a ostatní rozhodnutí může nebo nemusí, jak se mu chce. V hypotetickém souboji s českým komisařem o to, že se měl vyjádřit, tak není čeho se chytit. Přesto, že vízová anabáze není jen česká věc, takže národní bariéra odpadá, a přesto, že právě Vladimír Špidla má k věci co říct. Byl totiž dříve premiérem, sám víza řešil, teď sedí přímo v kuchyni sporu. Tak jak to může odbýt slovem „nechci“, lze se ptát.
Mlčenlivost, ať už jako povinnost, nebo právo, je jedno z nejvíc iritujících pravidel v Bruselu. Mlčí se kvůli ochraně vlastní židle nebo úřadu, což je věrné i národním byrokraciím, a mlčí se kvůli státům, protože v multinárodním Bruselu spolu nebo proti sobě hrají celé státy. Mnohdy to lze pochopit, častěji je to ale nepochopitelné a dráždí to, protože člověk se nedozví realitu od jejích tvůrců.
Řešení je trojí: zaprvé se pokaždé ptát po oprávněnosti mlčení, zadruhé se utěšovat, že úřady doma jsou na tom často ještě hůř. A za třetí doufat, že si to Vladimír Špidla ještě rozmyslí.
O autorovi| Kateřina Šafaříková, stálá zpravodajka LN
