Vše živé potřebuje svůj oddych, čas na ten volný čas, aby pookřálo, vyrovnalo se, upokojilo, načerpalo novou energii a v pokoji začalo týden následující. I stromy, keře, květy, ptáci a zvířata oddychují. Hledě do naší zahrady v rezidenci mám pocit, že i v ní vše živé ví, že přišel víkend.
Lékem na únavu je mi už pokus o nějaký vtipnější výrok, poznámku, hlavně na vlastní adresu, a lidová hudba – přirozenost a upřímnost sama, pro mě v převaze ta z jižní Moravy. Knihy, moji nejbližší, čas bez návštěv a termínovaných povinností. Člověk si oddychne jen tak, že si uvolní duši. Dalším mým lékem je pohyb, delší procházka městskými částmi Prahy… část víkendu věnuji oblíbeným zákoutím Tróji, druhou cestu podniknu i se svou paní do nějaké městské části.
Nejradši chodím o samotě, která mi dovoluje přemýšlet nejen o sobě, ale především o mých blízkých nejbližších, o všem mně oblíbeném. Jda kdesi sám, uvědomuji si cenu toho všeho v mém životě. A když už pocítím, že mi to chybí, seberu se a jedu domů. Ze samoty do družnosti. Ano, rád chodím a přemýšlím, hledím před sebe, ale ne jen tak ze zvědavosti. Rád střídám stromořadí s ulicemi, samotu s posezením v kavárně. Toužím svět poznávat a ne se v něm bavit, nevyhledávám extrémy, vlastně je nemám rád. V krajině rád potkávám zvířata, rozkvetlé stromy, květy, v ulicích nejradši takzvané obyčejné lidi, matky s dětmi, starší lidi s psíky.
Vše složité a vyčerpávající ze mě padá jakoby zázrakem, jakmile otevřu bránu na své chalupě v Záhorie, a to už sedmadvacet let. Když se ocitnu v Bratislavě, na víkend tam přímo utíkám… chodím pak po polích, lesích, sedám do auta a projíždím záhorskými městy.
Moje delší víkendové cesty, časté zde i na Slovensku, pak míří do jižních krajů Slovenska, Moravy a Čech. Narodil jsem se a vyrůstal na slovenském jihu, jsem, jak říkám, Jižan, člověk rovin. Oslovují mě krajinou, povahou, architekturou. Jejich podnebí je mírné, ne nepodobné středomořskému, což mi vyhovuje, jelikož o moři snívám od dětství. Ale zamířím i do dalších krajů, všechny slovenské, moravské a české kouty mám rád. Jsem žákem starých československých škol, produktem obou našich kultur. Staré lásky, a především ty přijaté námi v časech „krátkých nohavic“, nerezaví. Takové bývají moje víkendy. Jestli jsou perfektní? Nevím. Spíš ne. Nejsou dokonalé, ale jsou moje. A už se nezmění, stejně jako já… zaznamenala Jarmila Kovaříková
