Především je ale nepochopitelné, že šéf státem dotovaného hudebního tělesa má vůbec co odvolávat šéfa umělecké galerie taktéž subvencované z veřejných prostředků. To, že je to tak administrativně zařízeno, je absurdní a snad by teď bylo načase tento nesmysl napravit. Jak by se filharmonii líbilo, kdyby to bylo v opačném gardu a Petr Nedoma začal mluvit do chodu orchestru? To by bylo řevu, co? Z koktání pana Darjanina také vůbec nevyplynulo, co strašidelného šéf galerie provedl, že měl být odvolán. A náhradu si nový šéf slavného tělesa našel skutečně plnohodnotnou - škoda jen, že výstava českého skla na Expo v Aiči, která se designované dámě připisuje jako počin, byla ve skutečnosti jen prodejním stánkem s vázičkami a jiným skleněným tovarem. Za minulých časů se odbornost vyvažovala samospasitelným členstvím v partaji, i o tom by dotyčná mohla leccos zajímavého povyprávět. Naši milou Katku snad nakonec vsadí do vězení pro dlužníky, aspoň nejnovější vývoj kolem nejdražšího mistrovství lyžování všech dob u nás to nevylučuje. Odborník žasne, laik se diví. Nejdřív ji do toho namontovali, protože potřebovali její nezkalený kredit olympijské vítězky, a teď ji v tom nechají. A ona šla - jak tele na porážku. Jistě že nemusela, ale znovu zamrazí, jak vrtkavá je láska davu. Hned je dost mudrců, kteří vědí, jak je hloupá a jak má ráda peníze. Hlavně byla absolutně nezkušená a ocitla se mezi zatraceně fikanými šíbry. A Topolánek, který dával za mistrovství hlavu na špalek, se už k ničemu nezná, prý ať si to Katka vyřídí sama. Vzácně konzistentní postoj. Jakže je to staré přísloví? Nechoď Vašku, s pány na led? Zemřel herec Václav Mareš a dostalo se mu epitafu, který hraničí s urážkou. Zemřel prý Dědeček z Ulice, to až děsí, že po herci, který odehrál desítky divadelních rolí a podílel se na skvělé éře Divadla Na zábradlí v 60. letech, zbude nakonec jediná televizní blbina, které se dopustil na sklonku života. Přitom by bylo co psát, a to nejen o rolích. Mareš sice byl v KSČ a jako divadelní ředitel straně odváděl povinné desátky, ale kupříkladu se nebál angažovat proskribovaného režiséra Jana Grossmana, čímž ho vrátil z venkova do Prahy. Do Divadla S. K. Neumanna pak vzal i jeho ženu, herečku Marii Málkovou, a v roce 1989 bez emocí položil funkci ředitele Divadla E. F. Buriana. Život prostě není černobílý.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
