Galerie Roberta Guttmanna při Židovském muzeu v Praze představuje až do konce února výstavu s názvem Nechť mu Bůh dá vyrůst, která přibližuje rituály spojené s narozením dítěte v židovské kultuře.
Narození dítěte je v tradičním židovském společenství spojováno s několika iniciačními obřady. Již osmý den po narození absolvují chlapci rituální obřízku, kterou provádí tzv. mohel, židovský lékař k tomuto účelu speciálně vyškolený. Během slavnostního obřadu v synagoze získává chlapec také své jméno. Dívky jsou pak pojmenovány během prvního šabatu po narození.
V poutavě vypravené galerijní expozici jsou nejprve představeny všechny rituální předměty, které se vztahují k obřízce. Vedle speciálního chirurgického náčiní, jako jsou třeba ochranné štítky a nože, často nákladně zdobené stříbrným filigránem a drahými kameny, návštěvníka jistě zaujme tzv. Eliášovo křeslo, jehož jedno sedadlo zůstává rezervováno pro proroka Eliáše - jej Hospodin ustanovil svědkem při každém uzavření této výjimečné smlouvy. Druhé je pro sandeka, kterým bývá vážená osoba, například rabín. Přinášený chlapec je zdraven shromážděním zvoláním baruch ha-ba (požehnaný, který přicházíš) a poté předán mohelovi, který dítě položí na zvláštní polštář na sedadlo proroka Eliáše a pak je vloží do klína sandekovi. Po pronesení obřízkového požehnání, které je zakončeno eulogií: „jako dospěl k smlouvě, tak ať dospěje k Tóře, chupě a dobrým skutkům“, mohel za použití zvláštního náčiní - ochranného štítku a nože -provede obřízku.
Vyšívané povijany, hedvábné oblečky...
Za zhlédnutí dále stojí hebrejskoněmecky psané knihy z 19. století se seznamem obřezaných chlapců nebo amulety s magickými symboly na ochranu novorozenců, a to jak v podobě známých kovových přívěsků, tak papírových vystřihovánek určených ponejvíce na zeď.
Látky, do nichž byl chlapec během obřízky zabalen, se často užívaly ke zhotovení vyšívané synagogální textilie, která později sloužila jako tzv. obřízkový dar. Obvykle při své první návštěvě modlitebny, tedy ve věku tří nebo čtyř let, nebo během obřadu postřižin - prvního stříhání vlasů - chlapec daroval synagoze textilii. Látka přešitá nejčastěji v povijan nebo pláštík na Tóru nesla vždy zdobený dedikační hebrejský nápis, jenž zahrnoval jméno dárce a datum jeho narození.
Z více než tisíce dvou set dochovaných obřízkových textilních darů pocházejících z Čech a Moravy je na výstavě představeno přes čtyřicet exemplářů. Mezi nejpůvabnější zajisté náleží povijany s výšivkou novomanželů stojících pod svatebním baldachýnem či motiv cválajícího jednorožce s miminkem v peřince. Za povšimnutí dále stojí dobové obřízkové oblečky a přikrývky novorozeňat. Jeden takový hedvábný obleček, datovaný z roku 1910, údajně patřil hudebnímu skladateli Karlu Reinerovi. Více než zarážející však zůstává ve skleněné vitríně pečlivě naaranžovaná krajková manžeta mohela, jež je potřísněná krví. Jedná se jistě o historicky cenný materiál pocházející z konce 19. století, otázkou zůstává, jestli je vhodné ji v daném stavu vystavovat.
Expozice se snaží pečlivě mapovat především historii a význam židovských obřadů, jež jsou spojovány s narozením dítěte. Daří se jí to úspěšně, výstava je bohatě a nákladně vypravená, jednotlivé exponáty důkladně zrestaurovány a zakonzervovány. Schází zde však přesah, přesmyčka do přítomnosti, která by reflektovala současný nelehký stav a horké diskuse vedené o zachování praxe obřízky na poli především reformního a liberálního judaismu. Téma zrušení, či spíše zdobrovolnění obřízky není navíc žádným krátkodobým módním výkřikem. Zmíněný problém je v rámci židovství přetřásán minimálně od počátku tzv. židovského osvícenství, tedy více než dvě stě let.
Chybějící reflexi současného stavu v galerii nezachrání ani videozáznam z před nedávnem proběhlé obřízky na pražské židovské obci.
