Sochař ale musel ustoupit od exteriérového řešení s betonovými bloky, protože je zastupitelstvo Valdic dvakrát zamítlo.
PRAHA Jiří Sozanský se netají obavami o osud své plastiky, ze strany města cítí vůči ní silný odpor. „Myslím, že město bude dělat všechno pro to, aby ji v blízké budoucnosti mohlo demontovat, což se dá za jediný den krásně stihnout. Tím, že se postarali o to, aby se nakonec instalovala jen holá plastika, si to značně zjednodušili,“ říká a dodává, že ze strany valdické věznice, které patří pozemek, na němž socha bude stát, nebyly žádné obstrukce. „Naopak Generální ředitelství vězeňské správy se chovalo velice korektně a hledalo řešení, město dělalo potíže.“ Tak trochu horký brambor Zdeněk Žurek, starosta města Valdic, které je účastníkem stavebního řízení, ovšem tvrdí, že důvod, proč obecní zastupitelstvo plastiku zakomponovanou do betonových bloků dvakrát jednomyslně zamítlo, byl ten, že ohrožovala silniční provoz. „Projekt zasahoval do místní komunikace a poté, co byla předložena jiná varianta, odsouhlasili jsme ji na zasedání 24. března letošního roku.“
Jiří Sozanský ale situaci vidí jinak a stěžuje si, že musel kvůli postoji zastupitelstva ustoupit od komplexního řešení v exteriéru. „Plastika je teď tak trochu horký brambor, po komunálních volbách se v krajích spojili sociální demokraté s komunisty, což zásadně změnilo situaci. Mně nezbylo nic jiného než se vrátit k holému modelu. Kdybych trval na řešení, které jsme vytvořili s architektem Davidem Vávrou, tak bych nedodržel smlouvu a nejspíš sám skončil v kriminále. Nemám totiž po ruce dva miliony korun, které realizace stála, a ty bych musel vrátit. Ono je to všechno složitější, polovina obyvatel Valdic byla za minulého režimu spojená s tamějším kriminálem a nejspíš se by se jim nechtělo svým potomkům vysvětlovat, na čem se podíleli.“ Sochař také upozorňuje na další aspekty toho, jak se vyvíjel postoj města. „Valdice také čerpají prostředky z Evropské unie a z nich hodlají stavět bronzovou sochu T. G. Masaryka. Problémy nastaly ve chvíli, kdy o této soše začali uvažovat,“ doplňuje.
Sozanský připouští, že místo pro plastiku bylo vybráno bez něj a že je nevhodné. „Přistoupil jsem na něj, ale v realizační fázi mi bylo jasné, že úprava exteriéru se musí řešit. Tehdy jsem přizval Davida Vávru a chtěli jsme vytvořit něco, co by se duchem podobalo někdejšímu výtvarnému pojetí vycházkového dvora věznice. Městu ale vadila jak armatura, tak železobeton. Zastupitelé si pokaždé vymysleli jiné argumenty. Nejdřív, že vězňové budou po plastice utíkat jako po žebříku, a potom proti nám použili naše odůvodnění, které vytrhali z kontextu. Prostě to uměli a my je podcenili.“ První památník obětem komunismu První spolupráce mezi sochařem a věznicí ve Valdicích začala hned po listopadu 1989. „Jezdil jsem tam s komisí ČNR - zajímalo mě, v jakých podmínkách vězňové žijí. Zjistil jsem, že tam ve třetí nápravné skupině byli lidé, kteří tam povahou svého provinění nepatřili. Při první návštěvě nám přinesli dárky - kresby, keramiku, což by dřív nebylo možné, za to se trestalo. Zjistil jsem, že mnozí mají výtvarný talent, navázal jsem s nimi kontakt a poznal jejich osudy, leckdy to byli lidé, kteří jenom měli smůlu. Slyšel jsem mnoho příběhů o tom, jak za minulého režimu byli bachaři pány nad životem a smrtí,“ vzpomíná.
Sozanský pak na vycházkovém dvoře uvnitř věznice vybudoval památník obětem totality, který se stal prvním sochařským mementem na toto téma v posttotalitních zemích. S jeho realizací pomáhali sami vězni. V dalších letech ale byl objekt poškozen a jak se věznice rozšiřovala, začaly další problémy. Z bezpečnostních důvodů už nemohl být přístupný veřejnosti, až jej nakonec sochař demontoval a torzo bylo převezeno do Památníku Vojna u Příbrami. Tehdy ze strany Vězeňské správy vznikla myšlenka vybudovat nový památník, což podpořila i ministerstva spravedlnosti a kultury.
