Když se zeptáte francouzské prozaičky Marie NDiaye, která minulý týden navštívila Prahu, kteří autoři ji ovlivnili, vedle Marcela Prousta a jeho Hledání ztraceného času zmíní amerického autora Williama Faulknera (1897-1962).
Peruánský prozaik Mario Vargas Llosa v rozhovoru pro LN řekl: „Faulkner měl na má učňovská spisovatelská léta velký vliv, jako měl vliv na téměř všechny latinskoamerické spisovatele minimálně dvou či tří generací. Objevil jsem díky četbě jeho románů nekonečné možnosti formy, kterou se dá obohatit příběh. Ještě dnes je znovu občas čtu a jsem u toho stále stejně šťastný.“
Kolumbijský nositel Nobelovy ceny Gabriel García Márquez ve svých pamětech Faulknera rovněž zmiňuje. O románu amerického nositele Nobelovy ceny píše: „Pohroužil jsem se do ospalého světa Srpnového světla, zapaloval jsem si jednu od druhé a jen občas jsem letmo vyhlédl ven na známá místa, která jsme nechávali za sebou...“ Při této cestě vlak projížděl rovněž kolem banánové plantáže s názvem Macondo. Stejné jméno dostalo i město v proslulém románu Sto roků samoty. Gabriel García Márquez zde nezastírá inspiraci smyšleným yoknapatawphaským krajem z Faulknerových románů.
A aby nebylo Faulknera málo, několik kritiků upozorňovalo na to, že příběh románu Poslední přání britského prozaika Grahama Swifta vykazuje značnou podobnost právě s románem Když jsem umírala Williama Faulknera, vyprávějícím o blížící se smrti Addie Bundrenové, která má poslední přání být pohřbena ve svém rodišti. Rodina se snaží její přání splnit, ale vzhledem k rozvodněné řece to je přetěžký úkol. Jeden ze synů začíná vyrábět rakev, ještě když je matka naživu: „Je opřená o polštář a hlavu má zvednutou, aby viděla z okna, a my slyšíme Cashe pokaždé, když vezme do rukou širočinu nebo pilu. Kdybychom byli hluší, skoro bychom mohli pozorovat její obličej, a slyšeli bychom Cashe, viděli ho.“
A když už je řeč o jednom velikánovi jižanské literatury, nutno zmínit také dalšího - Thomase Wolfa (1900-1938). Románová prvotina K domovu pohleď, anděle! (1929) jej představuje jako fascinujícího vypravěče: „Chtěl je vidět, jak žijí v palácích s alabastrovými sloupy, jedí v rozlehlých sálech u ohromných mléčně bílých stolů ze starých stříbrných mís, jak pojídají neobvyklá, pohádková jídla - měkké, šťavnaté cecíky březí svině, žampióny na oleji, lososa, dušeného zajíce, vousy sumce polité jemnou, pikantní omáčkou, kapří jazýčky a velbloudí kopyta...“
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
