Autor následujícího textu byl prvním dramaturgem tohoto jedinečného projektu společnosti Febio z poloviny devadesátých let.
V devátém díle České sody, který měl premiéru v červnu roku 1994, běží reklama: odstřelovač má na mušce Otu Černého, který volá na kameru: „Ty mi mávneš, viď?“ Sniper ho ujistí, že mu mávne, a zastřelí ho. Pod naklíčovanou střelou v lebce oběti se objeví nápis: Česká soda: vždy trefa do černého.
Bodrý moderátor tehdejších nedělních politických debat přirozeně nemohl uniknout tvůrcům pořadu, v němž šlo o jediné: aby z toho, co znal televizní divák na poli televizní zábavy do té doby, nezůstal kámen na kameni.
Těžký život jednoho pořadu O rok dřív jsem byl po první projekci představen zděšeným novinářům jako dramaturg nového pořadu. A první dotaz z pléna zněl: „Víte, že Dario Fo byl za podobný pořad v Itálii vyhnán ze země?“ Neznal jsem odpověď. Upřímně, nevěděl jsem tehdy ani, kdo je Dario Fo. Nebyl jsem stižen televizní praxí, a když mě Fero Fenič přemlouval, abych opustil teplé místo v zaběhnutém časopisu a postavil na nohy dosud nevídaný pořad politické satiry, naivně jsem kývl. Neviděl jsem před sebou v tu chvíli šestiměsíční extenzivní hledání „nejvtipnějších lidí v této zemi“, které jsem podniknout prostě musel, jelikož kromě Televarieté nebylo na co navazovat.
Po desítkách schůzek jsem našel pouhé čtyři podstatné spolupracovníky: Petra Čtvrtníčka, Davida Vávru s Milanem Šteindlerem a Fefíka z Fámyzdatu. Je přitom paradoxní, že k tomu, aby takto křehký projekt mohl ožít, stačil jediný zaměstnanec České televize, co se odhodlal jít do rizika. Vedoucí jedné z dramaturgických skupiny Petr Sládeček Feničovu projektu uvěřil, přeskočil byrokratický schvalovací proces, a v rekordně krátké době uvedl „sodu“ na obrazovku.
Tehdy se ve Febiu začal odvíjet příběh improvizace, tolerance a odvahy. Často docházelo ke krutým srážkám vkusu, žárlivé nervozitě tvůrců a oficiálním stížnostem. Na kurz němčiny Alles Gute si oficiálně stěžovala německá strana, vážné výhrady k pořadu měla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, nemilosrdní byli i kritici. Jeden z nich napsal do Lidových novin: „Netrpělivě čekám, kdy se v České sodě začne krkat a prdět.“
Celonárodní zkouška z demokracie, kterou měl pořad ve svém podtitulu, dopadla tristně. Po pátém dílu dal od pořadu ruce pryč hlavní sponzor, a Fero Fenič musel pořad pozastavit. S buldočí zarputilostí sobě vlastní program po několika měsících obnovil a se stále dalšími prodlevami nakonec odvysílal šestnáct dílů, ten poslední běžel pozdě v noci uprostřed horkého léta roku 1997.
Česká soda zemřela. Zanechala po sobě hlad frustrovaných, ostrůvky nadšených fandů, kteří o sobě dali vědět hned o rok později, kdy se ze sestřihu nejlepších „sod“ stal jeden z návštěvnických hitů filmové sezony.
Blízké setkání třetího druhu Bohužel, rukavici, která ležela na zemi, nikdo nezvedl. Dodnes nedokážu pochopit, jak je možné, že například Petru Čtvrtníčkovi Česká televize, na jejíž obrazovce si tento talentovaný komik osahal základy řemesla, okamžitě nepřipravila vlastní show. Místo toho až s dětskou vzdorovitostí ještě mnoho let po smrti Sody vysílala pořad Stalo se... Krotký derivát ukradeného nápadu kombinace dotáček a archivu, na němž jsme postavili své vyprávění, jako by symbolizoval sebezničující hyperkorektnost, jíž se na Kavčích horách zaklínají, aby se nemuseli pokusit o něco, co by zčeřilo hladinu.
Odvážní lidé z České televize za ta léta odešli do soukromých stanic a produkcí, jejich místo zaujali alibisté, kteří za televizní zábavu vydávají archivní pořady kolikrát již neúnosné úrovně, „vysponzorované“ estrády, které patří jinam, anebo předstírají progres tím, že „alternativním“ osobnostem nechají v pozdních vysílacích čase prostor a pokrytecky na ně delegují dramaturgii, kterou by měli vytvářet sami.
Když jsem si jeden večer pustil televizi a uviděl Václava Postráneckého, jak v nějakém vzpomínkovém pořadu „z televizního archivu“ pouští klipy z České sody, udělalo se mi nevolno. Takové blízké setkání třetího druhu bylo krystalickou ukázkou neschopnosti vnímat spřízněnost generační či jakoukoli jinou.
Neblaze klidně plující loď Ochota nechat klíčit něco zajímavého, co by mělo chuť a zápach, nakonec zákonitě vzešla odjinud, z privátního sektoru, jenž se rozhodl vyplnit dobrovolně vyklizený prostor. Když mi Tomáš Baldýnský vyprávěl o své bezesné, více než roční cestě „sitkom projektu“, korunované úspěšným seriálem Comeback, viděl jsem sám sebe před čtrnácti roky. Užasl jsem, když jsem na jeho prvním workshopu uviděl snad dvě stě lidí, kteří měli zájem psát pro komerční televizi.
Jistě, byli mezi nimi šílenci a grafomani, ale i v tomto případě kvantita přinesla kvalitu. Totiž pro nové autory není jiná cesta do uzavřených ghett dramaturgických skupin, než že je do nich někdo pozve. A to trvale sebeuspokojená Česká televize nedělá - skauting je pro ni cizí slovo.
Já nevěřím, že Česká soda by nemohla navázat na sebe samu pro nepřízeň sponzorů či pro případnou nevoli karikovaných politiků. Je to pouze otázka lenosti a opatrnosti těch, co by například papalášům mohli a měli vtipně zatápět, ale raději vsadí na Halinu Pawlowskou a její historky opsané z Rider’s Digestu. Zmíněného „zlého“ kritika jsem potkal před dvěma týdny na křtu DVD Česká soda. Už se netvářil tak zavile. Hodoval s námi: jako bychom se spolu ocitli na jediné, neblaze klidně plující lodi.
O autorovi| Milan Tesař, novinář, týdeník Reflex
