Rozloučení, které v neděli přichystal turínský Juventus Pavlu Nedvědovi, bylo velkolepé. Těžko si vybavit, kdy naposled zahraniční fanoušci a média podobně oslavovali českého sportovce. Snad jen když byl Dominik Hašek na samém vrcholu sil vládl celé NHL. Až při pohledu na bouřící stadion slavného velkoklubu skandující Nedvědovo jméno možná leckomu došlo, kam až se tenhle chlapík dopracoval.
V Česku se ale zatím k dojatému „Sbohem, Pavle“ nikdo příliš nemá. Proč? Češi mají s Nedvědem své zkušenosti: jeho rozpačité reprezentační loučení na pokračování, kterým mátl fanoušky, novináře i realizační tým národního mužstva, mají ještě čerstvě v paměti. Málokdo proto věří tomu, že záložník pověsí kopačky na hřebík definitivně. Zatímco se v Itálii a hlavně v Juventusu chystají na „dobu po Paolovi“, Češi vědí své. A také: pro sportovní hvězdy je velmi obtížné uzavřít úspěšnou kariéru. Krok do neznáma může být namáhavější, než se zdá. A ztratit jistou gáži a vydat se třeba na trenérskou dráhu? To může být pořádný risk. Nedvěd se neloučí, jen odkládá rozhodnutí o tom, jak pokračovat. Geniální a věčně nerozhodný fotbalista.
Čtěte „Už nemám motivaci...“ na stranách 24 a 25
