Spor o Slovanskou epopej Alfonse Muchy, která se právě v době 150. výročí umělcova narození symbolicky (ale symbol čeho to vlastně je?) vrací z Moravského Krumlova do Prahy, se obrátil v politicko-právní souboj. O umělecké hodnotě a významu Muchova díla se nemluví ani nediskutuje. Ne snad že by to bylo tabu, ale „případ Mucha“ jako by už byl pro jednou vyřešen. Na jedné straně leží uznávané malířské, grafické a dekorativní dílo pocházející z Muchova pařížského pobytu, dílo, které Muchu jakožto „le style Mucha“ proslavilo po celém světě a udělalo z něho jednu z rozhodujících figur proudu art nouveau; na straně druhé se tyčí Slovanská epopej, anachronická freska z dějin Slovanstva, čítající dvacet pláten, která dnes už nedokáže oslovit jinak než velikostí a počtem obrazů.
Bytostný idealista Není to hodnocení úplně spravedlivé. Z Muchova pohledu se totiž obě části jeho díla v základní motivaci neliší. Jsou vedeny stejnou myšlenkou, která ho provázela od počátku jeho uměleckého hledání, které mířilo od Vídně přes Mnichov k úplnému sebeobjevení v Paříži. Mucha byl bytostný idealista, člověk žijící duchovnem a jeho nekonečným proplétáním s fyzickým světem. Právě duchovní, pro Muchu (ale i pro mnoho jeho uměleckých vrstevníků) až ezoterická a okultní rovina skutečnosti umožňuje, aby se svět nerozpadl na kousky a my s ním. Jestliže technická civilizace, která v Muchově době už naplno pracuje na svém odlidšťujícím díle, parceluje svět do mechanických mikrosvětů, duchovní síla, cíleně projikovaná do umělecké krásy, může tyto světy pro sebe opět propojit do jediného celku. Není to ale nějaké slepování kusů, nýbrž bezešvé „celení“. Nový celek, propojený duchovní vrstvou, získá novou krásu a náboj, který skrze připravenou mysl a srdce může pozitivně ovlivnit každého z nás.
„Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, klást mosty, neboť nás musí vždy živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to tím snáze, dobře-li se pozná navzájem. Šťasten budu, bude-li mně dopřáno přispěti skrovnými silami k tomuto poznání aspoň a zatím u nás, v naší rodině slovanské,“ píše Mucha v souvislosti s projektem Slovanské epopeje, která má být duchovním spojovníkem národa, dílem, v němž se skrývá spojující energie všeobecného duchovna. Jsou to však věty, které lze snadno použít na celé Muchovo dílo. Mucha se všude a při všem snaží pomáhat světlu ducha, aby prostupovalo celým pozemským životem a spojovalo tak pozemský i metafyzický svět.
Proto se také pouštěl do oblastí, které umění ve vznešeném smyslu dříve nepříslušely. Užité umění, dnes bychom dokonce řekli design, bylo prostorem, v němž se Mucha v Paříži realizoval ze všeho nejvíc. Dávalo to smysl: má-li umělec pomáhat k opětovnému polidšťování (dalo by se právě tak říct po-božšťování) odcizujícího se člověka, pak bude nejúspěšnější tím, že začne zkrášlovat svět, v němž se bezprostředně pohybuje, svět jeho každodenního obstarávání.
Mucha v tom nebyl sám, jak naznačuje například Šaldovo ideologicko programové zvolání z roku 1903, zasáhla tato humanisticky motivovaná idea mnohem širší pole.
„Chceme nový styl, to znamená nám: chceme zase po věcích odloučení a rozdělení – nový sňatek umění a života, nové posvěcení všedního dne, novou jednotu krásy a práce, krásy a skutečnosti, náboženství lidskosti, krásného a obrozeného lidství, všudypřítomné, vše pronikající a vše rozsvěcující náboženství krásy, která by trvale bydlila i v nejmenším z našich domů i v nejbouřnější z našich ulic.“
Ať už jsou to Muchovy série Roční doby (1897), Umění (1898), Květiny (1898), Hvězdy (1902), plakáty pro Sarah Bernhardtovou (první, přelomový plakát, který změnil Muchovu kariéru, byl vytištěn v prosinci roku 1894), interiéry a šperky pro klenotníka Georgese Fouquetta (Mucha pro něho pracoval od roku 1900), nábytek, vitráže, poštovní známky, nebo Slovanská epopej – za vším se skrývá Muchova touha po zkrášlování lidstva, jemuž má umělec, jako citlivá duše otevřená všemu, co nás přesahuje, sloužit.
Z obdivované ornamentiky klišé Ideje však nejsou věčné, mají svůj omezený život a vyvíjejí se podle toho, jak jsou schopné obstát v setkáních s novou realitou a v souboji s idejemi přicházejícími. Muchovo „zkrášlování světa“ vychází z jistě ušlechtilé touhy, ale tato touha se postupně ukazuje jako umělý nátěr skutečnosti. Jako obranný obal měšťácké kultury, jež se bojí sama o sebe, a tak se od světa odtrhuje tím, že se zabaluje do všudypřítomné krásy. Z obdivované Muchovy florální a ženské ornamentiky, jež má hlubší symbolický, a tedy duchovní rozměr, se najednou stává klišé a čirá dekorace. A není umění nic cizejšího, praví Francis Bacon a s ním celá řada dalších umělců moderní doby, než dekorativní funkce. Dekorace a ornament, to je například smrt malířství, vládce umění.
Muchovi se tato proměna přihodila velmi rychle. Zatímco v roce 1903 by ho kupříkladu Šalda zahrnul mezi důležité „dělníky umění“, pracující na novém secesním stylu, po roce 1905, kdy byla Praha ohromena výstavou Edvarda Muncha, by se to už asi nestalo. Mucha a Munch – změna v jednom písmeni, a tak radikálně odlišné světy. Muchovy sny o mostech, které svět spojují, zahlazují a zkrášlují; Munchovo expresivní rozdírání duše, jdoucí až na krev, zdrsnělého a hrůzného světa. Munch, odvrácená tvář sebeuspokojeného měšťáckého světa, Mucha jeho nakadeřená fasáda. Muchova krása zůstává, ale ve vteřině se proměnila v samoúčel, protože už přestáváme rozumět duchovnímu zdroji, z něhož vyrostla.
Pro Slovanskou epopej platí totéž. I pro ty, kteří se umějí dívat, jsou tato plátna víceméně mrtvá. Úctyhodné, historické monumenty, které jen obtížně dokážeme proměnit v živý dokument, protože nám chybí cesta k prameni, z něhož Mucha čerpal. A nepomáhají ani zasvěcené ezoterické výklady, ani fotografie z Ruska, jež Muchovi sloužily jako inspirace a předloha.
To jen napětí mezi realistickými fotografiemi a výsledným idealistickým dílem dál vypráví příběh o zkrášlování světa. Příběh, v němž se hodnota jména Mucha mění s posuny v chápání pojmu krása a také s mírou empatie, kterou jsme pro přijetí jeho duchovní snahy právě teď schopni vydat. Ke spravedlivému soudu je i tady potřeba riziko osobní investice, nikoli odborný, nezaujatý výklad. Ale kdo dnes ještě chce skutečně investovat do Muchy…?
***
Užité umění, dnes bychom dokonce řekli design, bylo prostorem, v němž se Mucha v Paříži realizoval ze všeho nejvíc
O autorovi| PETR FISCHER, vedoucí kulturní redakce ČT
