Středa 24. července 2024, svátek má Kristýna
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Nejde vše řešit udáním, říká bývalý ústavní soudce Balík

Právo

  10:46aktualizováno  12:45
PRAHA - Bývalý soudce Ústavního soudu Stanislav Balík kritizuje současnou tendenci řešit problémy trestním právem. „Ve společnosti to zasévá nedůvěru a obavy, že všichni, s nimiž přicházíme do styku, jsou zločinci nebo potenciální zločinci,“ říká.

Bývalý ústavní soudce Stanislav Balík foto:  František Vlček, MAFRA

LN U Ústavního soudu jste nedávno zastupoval notářku, která odmítla policii vydat závěť. Soud dal vaší klientce za pravdu. Co je pro vás v této kauze nejdůležitější?
To, že dal Ústavní soud této stížnosti průchod. Stále častěji se totiž objevuje snaha o prolomení povinnosti mlčenlivosti a ochrany soukromí. Pokud by se ta statečná paní notářka policii nepostavila, mohl tento případ skončit v nějakém komentáři k trestnímu řádu a propříště by se řeklo, že takto si to praxe vyžaduje. Zcela by se tak podryl systém notářství a dědění ze závěti. Trend zásahů do tradičních atributů právnických profesí je ale bohužel stále častější. Tendence leccos kriminalizovat je však nesmírně smutná. Přece nechceme, aby kdokoliv, kdo si myslí, že po nás bude dědit, podal trestní oznámení na někoho jiného a z usnesení se dozvěděl, jak to s dědictvím vlastně bude. Závěť je tu přece to nejintimnější.

LN Jak se tendence ke kriminalizaci projevuje?
Policie i státní zástupci mnohdy zapomínají, že trestní právo je až posledním možným řešením. Pokud se bude rozšiřovat snaha řešit všechno udáním, vyvstane otázka, v jakém že to vlastně žijeme státu. Vezměme si, kolik případů začne bombasticky, ale skončí jen splasklou bublinou a náhradou škody, kterou stát musí někomu zaplatit. Ale zároveň dehonestací slušných lidí a na druhé straně bez dávky pokory těch, kteří to způsobili. Pokud podá státní zástupce obžalobu s vědomím, že to jen tak zkouší, měl by – když se mu to nepovede – najít dost cti v těle a tomu nešťastníkovi se alespoň omluvit. Nebo se zamyslet nad tím, jestli nebyl až moc aktivistický.

Co vás vede k těmto úvahám?
Vzpomínám na to, komu jsem fandil, když mi jako malému klukovi rodiče četli Bídníky. Vždy jsem držel palce Jeanu Valjeanovi, nikdy jsem nebyl javertovec. To ve mně zůstalo a myslím, že by to mělo zůstat v každém. Javert byl jen formalista. Policejní horlivost, snaha všechno řešit jenom trestním právem – nejlépe za situace, kdy znám jenom to trestní právo, nebo pořádně neznám ani je – je neštěstím. Ve společnosti to zasévá nedůvěru a obavy, že všichni, s nimiž přicházíme do styku, jsou zločinci nebo potenciální zločinci. To je přece absurdní. Budete-li to takto pokračovat, může policie jednou vykopnout dveře u naší advokátní kanceláře a hledat můj vysokoškolský diplom. Aniž by se předem kdekoliv zeptali, zda jsem skutečně oprávněn vykonávat advokacii.

Autor: