* LN Chodí vaši rodiče na koncerty Chinaski?
Jasně. Jednou za rok dojdou a myslím, že se za mě nestydí. Otec akorát vždycky říká, že je to moc nahlas…
* LN Jak je to možné, že vy, extrovert z donucení a kliďas, jste se stal ústřední tváří slavné kapely a ještě k tomu hercem?
Asi to mám přece jen v sobě. Děda z máminy strany, kterého jsem nezažil, byl muzikant a hrál na vesnici divadlo…, prý byl velký showman. I moje matka je velice společenská žena. Ač v důchodu, pracuje v divadle jako uvaděčka, protože miluje lidi. Naopak otec je uzavřený, tichý člověk, který celý život pořád něco studuje. Jít na ples nebo do kina, to mu nic neříká. Ve mně se tohle pere. Jako dítě jsem byl tichý a zamlklý, měl jsem velký problém komunikovat s lidmi. Ve čtrnácti jsem začal hrát divadlo a najednou jsem zjistil, že můžu s nimi komunikovat skrz jiný kanál. Když mi to nejde přes ten normální.
* LN Hodí se k vám ještě název Chinaski? Četli všichni ze současné sestavy Bukowského, který vám dal jméno? Dnes se prezentujete jako kapela hodných, slušných kluků.
Myslím, že četli… Já doufám, že k nám ten název pořád pasuje, ačkoliv dneska bych si asi vybral české slovo. Zpíváme a hrajeme o obyčejných věcech, v kterých hledáme krásu a takhle psal i Bukowski. Nejsme kapela alkoholiků a nejsme promiskuitní, ale to on taky nebyl. Často slýchávám: Proč si vyměklí popaři jako vy berou do huby Bukowského? Odpověď: Protože v dobách, kdy jsme si ten název přisvojili, jsme tak žili – v chlastání jsme vedli peloton. Normální bylo přinést si na zkoušku flašku tvrdého, v první řadě byl mejdan a pak teprve se hrálo. Tenkrát jsem si přečetl Všechny řitě světa i ta má, spadla mi čelist a řekl jsem si – vždyť to je o nás. Je fakt, že takhle nejde vydržet věčně a my jsme toho naštěstí nechali docela brzo.
* LN Co říkají mladší kolegové v kapele na čtyřicátnické texty typu „jsi matka představená v řádu marné snahy a já vysloužilý národní umělec z Prahy“?
Nic zvláštního. Je fakt, že jsem docela pustil uzdu, párkrát mě zarazili, že už je to moc, že už ten fórek kromě nás nikdo nepochopí. Původně například bylo na albu mnohem víc sprostých slov, nakonec nám přišlo vtipné nechat tam jenom jedno. Ostatní jsou v náznacích.
* LN Než zahynul váš spoluhráč a kamarád Pavel Grohman, byl to on, kdo držel pevně kapelnické otěže. Teď jste demokratickou jednotkou, kde každý má stejné slovo. Nehrozí v takové situaci slepenec, ztráta tváře?
Teoreticky hrozí, ale prakticky k tomu prostě nedojde. Všech šest lidí v kapele je schopno napsat písničku a polovina umí i text. Může to být z jiného světa, ale jakmile cokoliv zahrajeme dohromady, zní to jako Chinaski. Nevím, jak to děláme, ale funguje to.
* LN Současní Chinaski nemají kapelníka?
Kapelník de iure je Franta Táborský, de facto jsme to já a Franta. Po Pavlově smrti nám teprve došlo, co všechno dělal a jak je neuvěřitelné, že tohle dělal jeden jediný člověk. Rozdělili jsme si tu agendu na šest dílů a i tak je práce dost.
* LN Jak to dopadlo s krabicí Grohmanových textů, které vám jeho manželka Lucie před dvěma lety předala?
Nedopadlo. Byla tam spíš taková torza a já zjistil, že je peklo s tím pracovat. Vybrali jsme písničku 7 hříchů, udělal jsem asi dvacet verzí a autor hudby Franta Táborský mi všechny vrátil, že to není ono. Myslím si, že měl pravdu. Všechny texty jsem si naskenoval a krabici Lucii vrátil. Možná do ní ještě někdy sáhneme, je tam pár témat a nápadů, které by šly rozvinout. Zatím mám naštěstí svých dost, tak radši budu dělat na nich.
* LN V rychlém sledu po sobě jste zažil dva milníky. Nejdřív vám umřel celoživotní kamarád a spoluhráč, pak se narodila dcera. Nakolik vás to změnilo?
Totálně. Když člověk zažije dvě takhle silné věci, úplně se mu přerovná život. Najednou si uvědomíte, co je a není důležité a přestanete řešit blbosti.
* LN Promítla se dcerka Kateřina do vašich nových textů?
Ještě ne. Na desce je jeden text, kde se zpívá o matce, ženě a dceři. Ale schválně se to jmenuje Sen 1996, aby bylo jasné, že jsem to napsal už před čtrnácti lety. Tehdy jsem si to poznamenal do sešítku a teď se mi to splnilo… mám ženu i dceru.
* LN Nedávno jste řekl, že ve čtyřiceti si člověk uvědomí, že něco už nikdy nebude. Co před sebou vidíte a jak se to změnilo proti situaci třeba právě v roce 1996?
Já jsem byl vždycky fatalista, lenoch, všemu jsem nechával volný průchod: nějak to dopadne, nějak to bude, jednou to přijde… A pak vám najednou dojde, že tu nebudete věčně a začnete si toho času vážit. Srovnal jsem se sám se sebou, cítím se mnohem líp než před lety. Můj život dostal řád, soustředím se na věci, které jsou pro mě důležité. Na předešlé dvě desky jsem nenapsal skoro žádné texty, a když, tak byly o tom, že nevím co se sebou, No a za poslední rok jsem jich najednou udělal devět.
* LN Nebylo to trochu z donucení? Přece jen, Pavel Grohman psal hodně.
Nebylo. Věděl jsem, že je to na mně a že na to kluci čekají. Taky jsem tušil, že uděláme písničku o Pavlovi, jen mi zatím nenaskakovalo jak. Když jsem vloni v létě odjížděl z jednoho z festivalů, najednou se mi s Pavlem spojil smutek prázdné šatny. Došlo mi, že tam nám chybí nejvíc. Napadlo mě popsat ten pocit právě skrz tohle místo. Text byl hotový za den a ve chvíli, kdy jsem Šatnu dodělal, jako by to ze mě spadlo. Povolila hráz, napadla mě třeba blbina typu „až budu starej, dám si vykérovat na čelo, díky, už mi to stačilo“… a už to šlo. Udělil jsem si totální volnost s tím, že přepisovat a vyhazovat můžu vždycky.
* LN Nepletu-li se, písnička Šatna je jediná reminiscence na tu smutnou událost.
Zajímavé je, že spousta lidí si to s Pavlem vůbec nespojila. Evokuje jim prostě končící léto a nástup podzimu, za což jsem rád. My jsme neplánovali dělat tryznu za kamaráda typu: teď vám zazpíváme o tom, jak nám na motorce umřel Hroch (Hroch byla přezdívka pro Pavla Grohmana – pozn. red). Nechceme vyprodávat náš smutek.
* LN Před třemi lety jste mi řekl: Baví mě stát na pódiu a řvát na lidi noty, nebaví mě podepisovat se v sámošce… Štve vás, že se novináři ptají na dceru a manželku?
Mně se velmi líbí Kunderova myšlenka, že dílo, které umělec vytvoří, by mělo být odstřižené od jeho života. To, co jsi chtěl říct, řekneš tím, co jsi napsal nebo složil. Proč to spojovat se soukromím? Mám malé dítě, stejně jako ho má milion lidí v tomhle státě. Je to normální zdravá malá holka, v širším kontextu nic výjimečného. Jenže lidi na rozdíl ode mě milují drby. Když chci lézt na pódium, musím s tím holt počítat. Patří to k mé práci, nejsem z toho nadšený, ale vlastně mi to přijde logické. Pokud někdo chce podpis v samoobsluze, podepíšu se mu…a nemám z toho žádné zvláštní potěšení.
* LN Už jsme se bavili o kapelní demokracii. Její důsledek je mimo jiné to, že každému z autorů zbude spousta materiálu, který se nevešel. Co z něj poskládat třeba sólovou desku Michala Malátného?
Hodně lidí mi to podsouvá: proč ty vlastně neuděláš svoji desku, vždyť máš určitě doma spoustu písniček, které se nehodí pro Chinaski. Jenže ono je to tak, že písničky, které se nevyberou, jdou do šuplíku, protože prostě nejsou dobré. Kdykoli jsme se snažili některou z nich oživit, nedopadlo to. Jen ať zůstanou v šuplíku.
* LN Vy jste prostě spokojený v Chinaski.
Přesně tak. Když se mi podaří napsat písničku, nadšeně ji běžím dát kapele. Mě to baví, plní to moje hudební představy… Když už, tak by mě lákal big-band nebo ještě spíš komorní šansonová deska třeba jen s piánem. Ale na to zase nemám vymyšlené písničky.
* LN Vydali jste novou desku s názvem Není na co čekat. Avizovali jste, že nechcete opakovat zajetý model, že chcete překvapit. Co je podle vás na albu nejpřekvapivější?
Já doufám, že se nám konečně podařilo dostat na CD naši koncertní energii. Odjakživa nám je vyčítáno, že na živo je to paráda, tak proč to takhle, sakra, nezní i na desce. Tak jsme si pořídili zkušebnu, zavřeli se tam, tři měsíce hráli, vymýšleli, aranžovali… úplně stejným systémem jsme si pak stoupli před mikrofony a nasypali to tam živě. Nepamatuju si, že bych si někdy takhle užil nahrávání. Večer co večer jsem se těšil, až ráno zase pojedu do studia.
* LN Vaše texty jsou taková poezie všedního dne. Převažuje v nich klid, žádná velká rizika, hrdinové písní mají na štítě napsáno „možná“, což byl ostatně jeden z vašich velkých hitů. Je to stigma celé vaší generace Husákových děti?
To mě nikdy nenapadlo. Možná… Já myslím, že stigma naší generace to není. Vždycky mě bavilo, když měl text v sobě nějaké místo, jímž se to celé shodilo. Kapely, které to myslí fakt vážně, mi přijdou trochu k smíchu. Mám rád kolísání na hraně: myslíme to vážně, ale ne zas tak úplně.
* LNV čem se nejvíc lišily texty Pavla Grohmana od těch vašich? Vyrostli jste ze stejného kořene, donedávna dva hlavní textaři Chinaski…
Já jsem se s postupem doby dopracoval k takovým poetičtějším, Hroch naopak psal hodně epicky: Vedoucí, Rádio Bubeneč, to jsou vyprávěcí příběhy, které bych já nikdy nenapsal. Nebo „vzal si dva leasingy, dvě hypotéky, měl z toho nervy, začal brát léky“. Pořád jsem mu říkal: Hrochu, ty jsi otrok rýmu. To je škoda… V tomhle jsme se lišili. Já bych šel vždycky radši proti, ale Pavel šel po a vydržel to dlouho.
* LN Texty vás prý obvykle napadají v cizím městě cestou z koncertu, když jdete procházkou na hotel. Pamatujete si, ve kterém městě vznikl který text?
První signální v Bzenci, Vrchlabí skutečně cestou autem z Vrchlabí do Jičína, Dlouhej kouř v Adršpachu na parkovišti v autě…
* LN Rád prý cestujete. Měl jste letos vůbec nějakou dovolenou?
Když se dělá deska, dovolená není. Až dojedeme turné, tak si možná tři neděle dáme. Kromě Ameriky jsem nestihl nic, za celé léto jsem měl dva a půl dne volna. Vloni jsme si koupili chalupu, řekli jsme si, jak to bude super… a byli jsme tam jednou, na jeden den.
* LN Stíháte si ještě psát deník?
Nestíhám. Mám poslední zápis tak v březnu.
* LN Papírový, nebo digitální?
Něco mezi tím. Napíšu si to vždycky v počítači, vytisknu dvě kopie a následně to v compu smažu. Do těch dvou papírů si pak třeba ještě dopisuju tužkou. Nikde jinde to nezůstane.
* LN Aby to nějaký pirát nezcizil?
O to nejde… ale je to takové hezké, že něco existuje jen na papíře; mám už asi sto třicet stran. Měl bych o čem psát i teď, ale s dítětem se život změní – že bych si večer sednul k počítači, pil víno, dával cígo a vymýšlel si příběhy do deníku, na to není čas. A psát deník cestou z koncertu, to nejde. Já na to musím být úplně sám. V autě dovedu psát texty – po dvouhodinovém hraní jsem narvaný muzikou, pořád mi jede hlava, poslední písničku si ještě půl hodiny zpívám. Koupím víno, nandám sluchátka a píšu…
* LN Chinaski kdysi vznikli pro zábavu, vaším snem, pokud vím, nebylo stát se muzikantem. Jste vystudovaný herec, ale daleko víc času věnujete muzice. Nechybí vám divadlo?
Mám s kapelou tolik práce, že není moc času si stýskat, ale divadlo mi chybí. V jednom představení hraju, v divadle Studio Saint German. Hra se jmenuje Šampiónky a napsal ji Claude Confortés, objevuji se v ní už třetí sezonu… A doma na stole leží divadelní hra, která se mi strašně líbí. Doufám, že to příští rok v létě uskutečníme. Napsal mi to přímo na tělo kamarád Honza Hlaváč. Já bych měl hrát vysloužilého rockera, celou dobu tam chodit s kytarou a zpívat. To by mi sedělo.
***
Píseň Vrchlabí vznikla skutečně cestou autem z Vrchlabí do Jičína, Dlouhej kouř zase v Adršpachu na parkovišti v autě.
MICHAL MALÁTNÝ
· (vlastním jménem Novotný) se narodil 30. června 1970 v Jičíně.
· Vystudoval činoherní herectví na DAMU, více než kmenové profesi se ale celoživotně věnuje muzice.
· Koncem osmdesátých let založil se spolužákem Pavlem Grohmanem (zahynul při motocyklové nehodě v létě 2008) kapelu Starý hadry, která se v roce 1994 přejmenovala na Chinaski a po rebelských začátcích nastoupila kariéru jedné z nejúspěšnějších českých poprockových kapel počátku století s desítkami rádiových hitů a úspěšných turné na kontě. · Vloni se stal poprvé otcem, manželka Petra mu porodila dceru Kateřinu.
