Je-li „neviditelné“ herectví před mikrofonem v posledních letech zpopularizované každoroční posluchačskou soutěží, pak dramaturgové, režiséři, redaktoři, někdy i autoři jsou ještě neviditelnější. A přitom je to společenství těch, kteří slovesné pořady opravdu vytvářejí: původní hry, dramatizace, adaptace, četby na pokračování, prózu, poezii, pohádky, literární kompozice. Posluchač mluvené slovo většinou ve vynikající interpretaci vnímá už po dlouhá desetiletí jako samozřejmost. Takové nedělní pohádky poslouchali kdysi snad všichni – a poslouchají se i dnes.
Kniha je společným dílem členů tohoto sdružení, z nichž mnozí působí přímo v rozhlase a mohli vytvořit portréty svých slavných předchůdců i současných kolegů se znalostí věci i s osobním přístupem. Navazuje na slovník Rostislava Běhala Kdo je kdo v sedmdesátileté historii rozhlasu (1994).
Výběr devadesáti devíti osobností vychází jednak z tvůrčího přínosu, ale také třeba z délky angažmá v rádiu. Čtenář zde najde jak zakladatelskou generaci režisérů (Pražský, Bezdíček, Jareš, Roll, Hurt), tak její slavné žáky (Horčička, Henke, Hraše, Melč, Berger, Červinka) a pochopitelně tvůrce dnešní (Jahodová, Kofránková, Buriánek, Chrz)...
Vedle opravdu známých, respektovaných (Růth, Kožík, Hostomská) je velmi zajímavé dozvědět se o často pohnutých osudech těch pozapomenutých. To je třeba případ ostravského redaktora a spisovatele Jana Drozda, jehož s celou redakcí pro roce 1968 vyhodili a mohl se živit jen jako závozník.
Je zde také tragický osud dramaturga Ivana Škapy, který připravil do vysílání hru Jiřího Justa Klauni a vlastenci o českém humoru za okupace. Hra byla označena za ideologickou diverzi a autor za pravičáka. Ivan Škapa, který se jej zastal, byl z Českého rozhlasu za dramatických okolností vyhozen. Těžce onemocněl a ve 40 letech zemřel.
Přestože jde o lexikografickou literaturu, předkládá kniha dějiny Českého rozhlasu živě a zajímavě.
