PRAHA „Byli tři. Měla jsem pistoli u hlavy a dceru mi přivázali v další místnosti k topení. Pak mě zavřeli do koupelny, která je bez oken. Nechali mě tam ve tmě a utekli zadem,“ popisuje Marta Němečková zlý den z předloňského května, kdy do jejich domu, který je zlatnickou dílnou, obchodem i domovem rodiny v jednom, vtrhli lupiči. Pomohli zákazníci, kteří si všimli, že se u Němečků něco divného děje, a přivolali policii. Než se ale policisté dostali do domu, stihli lupiči utéct i s kořistí.
„Dcera měla právě svatý týden, učila se tu na maturitu. Říkali jsme si, že to oslavíme novým autem. Už jsme ho měli vybrané, muž vzal peníze a šel ho koupit. Ve dvě odešel a ve čtyři přišli. Alespoň že tak část peněz měl naštěstí u sebe, jinak bychom přišli úplně o všechno. Oba jsme ten den měli v horoskopu větu: Buďte obezřetní. A červený vykřičník. Já se bála, že manžel s novým autem nabourá. Místo toho se lupiči nabourali k nám. Teď prý jednoho chytli, půjdeme se na něho přes sklo podívat, jestli je to on. Úplně se z toho třesu,“ vzpomíná Marta Němečková.
Lze se vůbec pojistit?
Podnikání už pro ni nikdy nebude takové jako dřív. A nejde jen o to, že musela s manželem změnit celý systém svého domu, který je teď bezpečnostně zajištěný. Nebo o to, že nutné pracovní cesty dnes daleko častěji vyřizuje dcera než muž, aby manželé byli v obchodě co možná nejvíc spolu. A že se teď Marta Němečková bojí v domě spát. Dostavil se i zesílený pocit nejisté budoucnosti. „Byli jsme pojištěni proti krádeži, dokonce jsme se i připojišťovali, jenže loupežné přepadení je něco jiného než krádež. Což bylo ve smlouvě napsané někde na zadní straně a nikdo nám to neřekl. Takže dostaneme jen čtvrtinu toho, co nám ukradli. A když si vezmete, že i tyhle peníze vám vyplatí po dvou letech od toho, co vás přepadli, tak to je opravdu pomoc jaksepatří,“ říká smutně Marta Němečková. „Ono se to nedalo řešit dřív, policie loupež víc než rok vyšetřovala,“ připomíná smířlivě Jaroslav Němeček. Zmiňuje také předběžnou zálohu, kterou byla pojišťovna ochotna vyplatit. Jenže ta představovala zhruba jen dvacetinu uloupené částky a ve zlatnickém podnikání tak prakticky nijak nepomohla. Na jednání s pojišťovnou manželé očividně neradi vzpomínají. „Zlatnictví pojistil muž, ale přepadená jsem byla já. I to představovalo při vyřizování pojistky velký problém. Navíc, když vás přepadnou a oloupí, jste pro každého především první podezřelý. Že jste to nafingoval. Nebýt přátel, kteří nám pomohli, abychom firmu udrželi, už to dnes asi neděláme,“ konstatuje Marta Němečková.
Cesta z interhotelu do Klenotů Jaroslav a Marta Němečkovi se potkali v 70. letech ve firmě Klenoty, kde tehdy ještě svobodná Marta dělala vedoucí, a Jaroslav tam přešel ze zlatnictví Soluna, kde se vyučil coby zlatník. U něj měla tahle práce rodinné kořeny. „Už můj táta byl zlatník. Neměl svou firmu, ale léta pracoval jako zlatník. Dodnes tu mám všechny jeho dokumenty,“ otevře Jaroslav Němeček stůl a vytáhne z něj potvrzení, že jeho otec působil od roku 1937 až do roku 1949 ve zlatnictví ve Spálené ulici, přičemž jen „likvidace podniku pro stáří a nemoc majitele“ způsobila, že zde už nemůže pracovat dál. „Pak už další místo ve zlatnictví nesehnal, dělal mimo. Já jsem původně zlatníkem ani být nechtěl, chtěl jsem být kuchař. Dokonce jsem se jím opravdu stal, ale jen na jeden jediný den. Nešel jsem totiž do učení, ale nastoupil jsem rovnou do tehdejšího Interhotelu Flóra. Tam to bylo tak hrozný, že jsem pak dva roky na vařečku ani nesáhl. Nastoupili jsme tam dva kluci a oba jsme druhý den odešli. Kuchyně v podzemí, smrad, vymetli s námi všechno, co mohli, krájeli jsme páchnoucí vajíčka a řekli nám, že co odpadne, můžeme sníst. Zvedl se nám žaludek. Kdybych byl šel tenkrát do učení a ne do toho hotelu, možná že bych u vaření zůstal. Dnes mě to totiž zase baví. Také to máme doma rozděleno: já vařím, ale neuklízím.“ Po krátké „kariéře“ v pohostinství vzal už synovu budoucnost do rukou jeho tatínek, který využil svých dlouholetých známostí v oboru a propašoval Jaroslava do učňovského střediska zlatnického družstva Soluna, které spojovalo tehdy rušená zlatnictví. „Nechtěli vůbec přijímat kluky, podle nějakých kolonek měly v tomhle oboru zůstat jenom zlatnice. Táta měl ale v Soluně známé a národní výbor mi nakonec povolil, že tam mohu nastoupit,“ vzpomíná zlatník. V Soluně se po letech vyučila stejnému řemeslu i jeho dcera, protože toto středisko podle Němečka patřilo a nadále patří ve svém oboru k nejlepším u nás. Němeček poté pracoval v družstvu až do roku 1980.
„Tehdy přišla krize, nebylo zlato. Tak jsem přešel do Klenotů, ale tam už jsem nedělal řemeslo. Byl jsem papírák, dělal jsem inspektora. S paní šéfovou nás dávali dohromady od začátku. Já nejdřív nechtěl, ale byla svobodná, bezdětná a měla tři plus jedna, tak jsem si ji nakonec vzal,“ směje se. („Kde bys byl beze mě,“ poznamená suše jeho žena.) Ve svém Vlastní zlatnictví otevřeli manželé Němečkovi ve starých Ďáblicích v roce 1994. Jaroslav Němeček otevřeně přiznává, že to skutečně byla hlavně iniciativa jeho paní. „Já na to byl líný, ona si kazila oči koukáním do Anonce a nakonec našla po telefonu tenhle baráček.“
Místní si prý napřed ťukali na čelo. Zlatnictví tak daleko od středu města? Jenomže právě tohle podle Marty Němečkové fungovalo. „Jsem přece šikovná, ne?“ usměje se. „Jde o to, že děláme všechno. Zakázkovou výrobu, opravy šperků, které, když je potřeba, zvládneme i do druhého dne („pokud se mi chce,“ poznamená suše muž), a když jsme se rozjížděli, tak tady v okolí nikde nic podobného nebylo. A Březiněves, Líbeznice, ze všech těchhle obcí se jezdilo do Prahy přes nás. Lidi si pak o nás řekli. Žádnou reklamu jsme tak dělat nemuseli. Jenom internet nám později pomohl, ale jinak fungujeme spíš na doporučení.“
Nějakou dobu firma zaměstnávala i další zlatníky, a dokonce si otevřela vzorkovou prodejnu v Dlouhé ulici na Starém Městě v Praze, ale obojí je už minulost. Zlatníci se osamostatnili a prodejna ve městě na rozdíl od Ďáblic nesplnila očekávání. „V tomhle oboru strašně moc záleží na tom, kdo prodává,“ říká Němeček. „Musíte mít cit pro toho, kdo kupuje, dát mu vybrat, ukázat, jak vypadá šperk na člověku... Tohle umí žena, má to v sobě, proto se lidé sem k nám vracejí. Ve městě tržby nestály za nic.“
Finanční krize se manželé nebojí, jednu už přežili, když v roce 1997 přišly úsporné balíčky. Navíc se v těžkých dobách kupodivu víc rozjíždí třeba prodej snubních prstýnků, kterých bylo podle Němečka například loni opravdu hodně. Klid a do značné míry i podnikatelské plány však stále kazí vzpomínka na jednu zlou chvíli. „Cena zlata od přepadení stoupla a dál jde nahoru, měla bych nakupovat, jenže pořád nemáme tolik prostředků, kolik bychom potřebovali,“ říká Marta Němečková. Vůbec ale nejde jen o peníze. „Vždycky jsem každé Vánoce děkovala pánu Bohu, že jsme rok přežili v pohodě a ve zdraví. Pak sem vlítli. Už nikdy nebudu v takové pohodě jako předtím.“
***
Marta Němečková, Jaroslav Němeček Rodina: „Máme kluka a holku. Kluk by byl strašně šikovný do obchodu, ale udělal si stavební průmyslovku. I když teď říkal, že by chtěl prodávat, tak se možná uchytí. Dcera snad bude pokračovat ve zlatnické tradici.“ Auto: „Dlouho jsme měli Daewoo Nexia, teď jsme koupili Volvo. Chtěli jsme ho už dřív, ale přepadení to přerušilo.“ Dovolená: „Nejoblíbenější dovolená je na lyžích. A loni jsme byli asi po deseti letech v Chorvatsku.“ Volný čas: „Na chalupě, na procházkách se psem a na běžkách.“
