I když se řada institucí - zvláště obchody a kina - snaží vozíčkářům vyjít vstříc, jejich situace stále není růžová. Problém začíná už na ulici.
"Když se chci samostatně někam dostat, narážím mnohde na nesmyslné bariéry. Třeba je na jedné straně chodníku sjezd, ale na druhé nepřekonatelný obrubník nebo úplně nevhodný nájezd. A to je deset let po novele stavebního zákona," říká Jarmila Onderková z Pražské organizace vozíčkářů (POV).
Člověk na kolečkovém křesle se pak musí ploužit podél chodníku mezi jedoucími auty až k nejbližšímu nájezdu. Problémy ale čekají vozíčkáře i jinde.
"I když se staví bezbariérově, stále je problém, třeba jen s tím, že je někde plošina, ale nefunguje, přitom je mnohde levnější a bezproblémové řešení," říká Onderková, která je po autonehodě již několik let na vozíku. Podle ní to může být vina lobby výrobců těchto zařízení.
"Záchody, které například v hypermarketech již běžně jsou, bývají využívané jako sklady nebo nikdo neví, kdo od nich má klíč," uvádí další příklad.
"Zdravý člověk si totiž tyto věci neuvědomí a to bohužel stále platí i u těch lidí, kteří mají odstraňování bariér v popisu své práce," říká Milada Burčíková z POV. "Mnohdy totiž úředník jen zadá nějaké řešení, ale zpětná kontrola takřka neexistuje, takže se staví úplně zbytečná věc," dodává Onderková. Budovy úřadů jsou přitom podle vozíčkářů vůbec nejhůře přístupné.
"Většinou jde o historické budovy nebo domy stavěné za komunistů, chybí peníze a ani vůle není přílišná," komentuje situaci Burčíková. Sama například zažila na úřadě zvonek pro vozíčkáře, který ale neměl komunikační zařízení, nebo byl dokonce až nad několika schody.
Zlepšení by ale podle ní měl v budoucnu přinést Vládní program mobility pro všechny, který by měl právě těmto institucím poskytnout peníze na odstranění bariér.
"Nová budova magistrátu v Jungmannově ulici bude pro vozíčkáře mnohem přívětivější. Vše totiž bude možné vyřídit v bezbariérově řešeném přízemí," říká magistrátní mluvčí Jiří Wolf. Lépe na tom budou vozíčkáři i v MHD.
"Kromě nových stanic metra, kde je to rovnou navržené, se stále zvyšuje počet těch starých, kde budujeme výtahy. Všude to ale nepůjde," říká ředitel dopravního podniku Tomáš Jílek. Podle něj bude více i nízkopodlažních tramvají a autobusů.
Snaží se i dráhy, ale vozíčkář se stále musí objednat i týden dopředu.
POV se snaží upozorňovat na konkrétní problémy, usiluje například i o přiblížení problému mladým architektům. "V osnovách je pro tato témata stále málo prostoru," říká Irena Šestáková, která přednáší na Fakultě architektury ČVUT. "Ve spolupráci s vozíčkáři si mohou naši studenti na vlastní kůži vyzkoušet, jaká omezení je třeba při navrhování bytu pro vozíčkáře zohlednit," dodává Šestáková.
Podle ní se situace pomalu lepší, ale stále hrozí, že i přes snahu architekta je nakonec prostor navržený úplně nevhodně a pro vozíčkáře je zcela nepoužitelný.
"Nemusí to být ani chyba architekta, který připraví dostatečný prostor, mnohdy to znehodnotí pracovníci, kteří například úplně jinak nainstalují vybavení záchodu," přibližuje architektka.
