František Drtikol (1883-1961) je znám především jako fotograf, po velké výstavě v Rudolfinu (1998) též jako malíř. Pamětníci dob císaře pána na něj vzpomínali jako na dandyho, který budil rozruch v pražských ulicích. A jeho přátelé a žáci, kteří za ním chodili do spořilovské vily od poloviny 30. let, v něm viděli „živoucího Buddhu“, kamarádského a nepovýšeného učitele s úsměvem „polosoudícím a poloposměvačným“, s charakteristickým pohledem, mlčením a občasnými lapidárními výroky typu „nejlepší filosofie je - - - zavřít hubu“.
Ve vzpomínkách přátel však převažuje důraz na klid, světlost a tichost jeho povahy: „U Fráni se vše zklidnilo, zmlklo, utišilo se,“ píše například František Hein. Drtikolovo „učení“ zjevně nespočívalo v nauce, ale v každodenní praxi, koncentraci, která nesměřuje k mystické senzaci, ale k vyrovnanosti. Příznačná je i jakási duchovní nestrannost jeho myšlení, postojů a vizí, které čerpají nejen z buddhismu a jógy, ale i z judaismu, křesťanství, z východních i západních filozofií. Přitom z nich nevzniká duchovní guláš, spíš jakási tresť.
Editor Stanislav Doležal v druhé knize Duchovní cesta (první vyšla v roce 2004 a třetí se připravuje) zkomponoval z různých perspektiv výrazný, pestrý a živý portrét - láskyplný, ale ne upjatě uctivý. Drtikolův vlastní životopis, deníková sebereflexe a pozorování či závěť se tu prolínají se svědectvími jeho žáků i s pohledem výtvarné kritiky (úvod J. R. Marka k fotografově první české monografii Žena ve světle, 1934). Slovo zde má jasný protějšek v obrazu -v několika reprodukovaných fotografických cyklech i v pastelech a olejomalbách s náměty krajinných, tělesných a světelných vizí.
Díky Drtikolovým dílům a grafické úpravě Radany Lencové vznikla publikace, která pravděpodobně - a zaslouženě - sklidí nějakou knižní cenu krásy. Ačkoliv estétské nebo esoterické použití nelze vyloučit, hodnota této knihy je hlubší a trvalejší. Už proto, že se drží Drtikolova vlastního názoru na portrét: „Nikdy jsem člověka neofotografoval; snažil jsem se podat o něm zprávu výtvarně i psychologicky opravdovou.“ Cenné je také to, že Duchovní cesta čtenáři nenabízí nějaký náhradní duchovní svět, návod nebo program. Naopak mu opakovaně Drtikolovými slovy připomíná, že hledání moudrosti v knihách nebo u mudrců je pouhou přípravou, ne vlastní cestou: „Nauč se číst sám v sobě. Každý je sám sobě nejlepší knihou, kde je Pravda obsažena. Pravdu musíš žít a neobírat se teorií o pravdě.“
***
LITERATURA FAKTU VYŠLO ČESKY
Duchovní cesta, sv. 2 František Drtikol Uspořádal Stanislav Doležal Vydalo nakladatelství Svět, Praha 2009. 400 stran.
