Po poslední spršce vajec předseda ČSSD prohlásil, že i tak je dobře, neboť všechna média se nyní věnují pouze kampani sociální demokracie. Pojďme se tedy i my jako první věnovat jí. Stejně jako v případě naprosté většiny ostatních stran se jednalo o kampaň k eurovolbám, která se eurovoleb vůbec netýkala.
Problém sociálních demokratů je ten, že jsou tak trochu přemarketingovaní. Všechny jednotlivé části jsou v pořádku - billboardová kampaň byla srozumitelná a měla jasné sdělení, budoucí kandidatura Kateřiny Brožové určitě osloví nemalý počet nešťastných čtyřicetiletých žen, volební klip na webu je konzistentní s billboardy, nápis Socdem is sexy na tričkách dobrý nápad - ale všechno dohromady to působí asi stejně upřímně, jako když si ono slovo Standa Gross napsal na billboard.
Pokračování na straně 12
Dokončení ze strany 1
Marketingový mix se totiž kromě komunikace skládá i z produktu -v tomto případě činovníků sociální demokracie. A tady je prostě ten kámen úrazu.
Zatím neexistuje relevantní výzkum dokazující, kolik lidí si například uvědomilo, že platy managerů státních podniků typu ČEZ, České dráhy, Česká pošta a dalších byly schváleny nikoli vládou Mirka Topolánka, ale předchozími vládami - tj. sociálnědemokratickými ministry a jejich zástupci ve správních radách výše uvedených podniků. Náhlé volání před volbami po jejich snížení tedy bylo gesto nikoli státnické, ale populistické.
Další problém - Kateřina Brožová. Tato „paní herečka a zpěvačka“, jak ji někteří funkcionáři socdem nazývají, má svoji jasnou cílovou skupinu - ženy, sledující Pojišťovnu štěstí a dojímající se nad tím, „jak léta běží“. Pokud by Kateřina Brožová přijala roli v reklamě řekněme na životní pojištění pro děti, lze zásah reklamy přesně cílit - bude umístěna do ženských časopisů, do reklamních bloků v Pojišťovně štěstí, do rozhlasového vysílání pro ženy. V případě voleb však kampaň zasahuje celou populaci a není možné vyhnout se tomu, že náhlé zaplanutí luzné divy pro sociální politiku zaznamenají i jedinci, kteří se nad tím nedojmou. Naopak - na mysli jim vytane známé rčení „houpat jo, ale obracet ne“ a na propočtený marketingový tah zareagují přesně opačně - tedy s nelibostí, že se je někdo snaží nakrmit.
... a začala létat vejce Kampaň ODS na první pohled působila konfrontačně. Slogan Řešení místo strašení dobře apeloval na Paroubkův a Rathův pokus zničit zdravotnickou reformu, zničit důchodovou reformu, zničit Topolánkův úspěch v předsednictví... zkrátka zničit cokoli, co se někam hýbalo. Osobně jsem v kampani postrádal ono řešení - inzeráty s konkrétními volebními tématy přišly až na samý závěr kampaně. Přesto se však kampani něco podařilo. Vytvořila mýtus o úspěšném českém předsednictví, které ze závisti zničil Paroubek. A od té chvíle se celý koncept vnímání věci začal odvíjet prudce jiným směrem - předsednictví začalo být vnímáno nikoli jako věc ODS a Topolánka, ale věc naše - to jsme my, naši hokejisté, my národ. Je známá věc, že socialisté byli svržením vlády zaskočeni. Tím, že odmítli okamžitě převzít vládu, promeškali šanci nabídnout vlastní politiku, vlastní předsednictví a během několika dnů klesli do kategorie škůdců. Trvalo několik týdnů, než se tento názor v kolektivním vědomí národa zkonsolidoval. Pak už stačila jen vzpomínka na CzechTek a začala létat vejce.
Kampaně dalších subjektů byly viditelné méně. Demokratická strana zelených s Olgou Zubovou zubící se na billboardu sice zaplavily zemi, ale o programu této strany neslyšel nikdo nic. Lidovci přišli se sloganem o „těžké době“, který chytře apeloval na jejich věrné příznivce, nicméně místo na kampaň byla pozornost veřejnosti upřena spíš na jejich sjezd a očekávanou změnu vedení. Liberálové napadli Klause, což už vůbec není potřeba. A viditelná též byla Jana Bobošíková, která se suverenitou sobě vlastní po své prezidentské kandidatuře v barvách KSČM nyní stíhá kandidovat zároveň do europarlamentu i na ředitelku České televize.
Zdaleka profesionálně nejzdařilejší kampaní k Evropským volbám byla tedy kampaň běžící v České televizi, která nabádala občany, aby se voleb zúčastnili. Ukazovala fakta: že v europarlamentu se rozhoduje o budoucnosti dotací na alternativní (a předražené) formy energie, bude tam plánována další reakce na finanční a nyní i ekonomickou krizi, rozhodovat se bude o další podobě společenství evropských států.
V kampaních českých politických stran se tato globální témata nevyskytovala vůbec. Česká politika tak namísto vizí připomíná boj stran v římském cirku, kdy mezi sebou bojovali modří a oranžoví - s tím rozdílem, že tehdy se nikdo nenamáhal lidem namlouvat, že by snad za odlišnou barvou oblečení vozatajů měl být nějaký politický program.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Jakub Horák, producent
