Ale požadavek na jasnost textu, ať tištěného, nebo mluveného slova před mikrofonem či kamerou, ho provázel celý život. Byl to jeho pevný axiom i v roli ministra zahraničí a byl by mu zůstal věrný, i kdyby se stal prezidentem této země.
Když byl (už skoro před 25 lety) jedním z inspirátorů obnovení Lidovek, pobavil celou rodinu Rumlových – Jiřího, Jiřinu, Jana, Mílu Pátka a ještě pár dalších přítomných – starostí, aby, povede-li se vůbec jejich zrod a vydávání, zněly brilantní češtinou, ušlechtilou a bezchybnou. Aby čtenář cítil noblesu jazyka, vylučující hrubost a nejasnost.
Byl si jist, že není silnější zbraň proti realitě husákovské éry, balancující na myšlenkovém marastu „tábora míru a socialismu“. Jirka byl nesmírně tolerantní k odlišným názorům. Všem přiznával právo na vyřčení a uslyšení. Ale nesnášel nedomyšlenost – „protože nedovařenost není zdravě stravitelná“.
Nejvíc ho zlobilo, když sám se nepřesně vyjádřil, když psal ve spěchu. To pak nakonec bez rozpaků svůj článek raději roztrhal – a napsal ho až do příštího čísla. Konkrétně se to stalo, pokud se pamatuji, v Lidovkách – v čísle 4 (duben 1988). Do těch napsal sloupek na první stránku pod titulkem „Pásmo důvěry“. Rozzlobila ho nebetyčná drzost režimu, když Miloš Jakeš navrhl „pásmo důvěry a dobrých sousedských vztahů na linii doteků Varšavské smlouvy a NATO“. Jiří měl pořád estébáky za patami – a vím, že tenhle sloupek musel dopisovat či opravovat v biografu, kde dávali zrovna jakýsi sovětský film. Byl šťastný a dojatý, když pak viděl, jak se po sametu mohly zrodit Lidovky už zcela svobodné. „Radši bych se na politiku... (nedořekl či aspoň jsem to sloveso dobře nezaslechl), poněvadž nejlíp by mně bylo tady v redakci. Já se vrátím.“
Čas mu to nedopřál. Vracel se jen svými články – ale což to nebylo dost? Každý jeho článek, úvaha či komentář měl vždy „punc explikátora“. Noblesního politologa, který vždy měl nejdřív na zřeteli zájmy společnosti. Novinařinu miloval. Sloužila mu k tomu, aby vyjadřoval názory humanismu, na nichž chtěl stavět vývoj státu a mezinárodních vztahů, které považoval za klíčový faktor pro osud tak malé země, jako bylo Československo – a potažmo Česko.
Se vznikem Lidovek je Jiří Dienstbier nerozlučně spjat, a ať bude mít tento deník spousty znamenitých autorů – on jim (a nejen jim) bude chybět. Ale má náš velký dík za to, co udělal.
O autorovi| JAN PETRÁNEK, Autor psal pro samizdatové i porevoluční LN
