Říká se, že dostat se do Googlu je statistická anomálie. Jsem proto šťastná, že se mi to podařilo. Nejen kvůli těm zaměstnaneckým benefitům, o kterých se v souvislosti s Googlem nejvíc mluví, ale hlavně proto, že pracuji s inteligentními a příjemnými lidmi. Kolegové jsou pro mě ten největší benefit,“ říká Petra v souladu s filozofií firmy, která nabádá své zaměstnance: don’t be evil (nebuďte zlí) – ani k uživatelům, ani ke kolegům.
Do centrály Googlu v Mountain View v Silicon Valley, jež je světovým centrem počítačového a technologického průmyslu, nastoupila v roce 2005, rok po skončení školy, a to jako první inženýr z bývalého Československa. To je samo o sobě husarský kousek, a když se k tomu přičte, že prvenství získala žena-inženýrka, navíc krásná, není divu, že je o ni v tuzemsku mediální zájem, který tu závistivci z branže těžce nesou.
„Samozřejmě že jsem se doslechla, že jsem se do Googlu dostala přes postel. Ale vzhledem k tomu, že jsem měla vstupní pohovory se třemi muži a dvěma ženami, tak by to byla fuška,“ odpověděla Petra na otázku, „jak jste se dostala do Googlu“, při jedné z besed, které absolvovala na konci listopadu se studenty informatiky v Ostravě, Brně a v Praze.
Petra pracuje jako softwarová inženýrka a vysvětluje, jaký je v USA rozdíl mezi programátorem a softwarovým inženýrem. „Softwaroví inženýři mají větší zodpovědnost než programátoři. Navrhují celé systémy, mají na starosti životní cyklus softwaru – od návrhu přes implementaci včetně programování, testování a údržby.“
Její profesi se prý ve Spojených státech nikdo nediví. „Ale vždy, když přijedu na Slovensko, tak se na mě dívají jako na exota a diví se, že dělám něco technického. Přitom na tom není nic exotického, dokonce si myslím, že je to jednodušší než si ničit nervy třeba v profesi učitelky,“ tvrdí rebelsky Petra, jejíž maminka je učitelka.
V Googlu není Petra jako žena žádnou výjimkou. „Je to příjemný pocit, když na mítincích nejsem jediná žena, někdy je žen dokonce převaha,“ říká Petra, která má i zkušenost z týmu, v němž se cítila velmi osamocená. „Po škole jsem nastoupila do jedné rozjíždějící se firmy, která navrhovala čipy a která byla komplet asijská, já jsem byla jediná běloška. Připadala jsem si tam odstrčená, nikdo se se mnou moc nebavil.“ Petra proto vítá podnikovou kulturu svého nynějšího zaměstnavatele. „Máme tu tzv. podpůrné skupiny, ve kterých se sdružují zaměstnanci s podobným společenským postavením. Máme tu skupinu gayglerů, což jsou zaměstnanci gayové, máme skupinu černých googlerů, skupiny greyglerů, tedy starších zaměstnanců, ale taky asijských zaměstnanců a samozřejmě ženskou skupinu.“
Kromě toho mezi zaměstnanci vznikají zájmové skupiny – například bikerů, žonglérů či potápěčů. Petra je ve skupině motorkářů a vede fotografický kroužek. „Kdybych nebyla inženýrkou, byla bych fotografkou,“ říká Petra, která míní, že informatika je stejně kreativní jako fotografování, a snažila se o tom na svých přednáškách přesvědčit i české dívky. Jenže místo toho, aby byla vzorem pro děvčata, stala se spíše idolem mnoha chlapců, kteří její přednášky navštívili.
Pohádkový příběh?
Svůj příběh, „jak dívka z malého slovenského města získala práci snů v Silicon Valley“, Petra nepovažuje – na rozdíl od mnoha novinářů – za fascinující. Uznává však, že může být pro dívky inspirující.
„Když jsem byla malá, říkala jsem si, že buď budu učitelka po mamce, nebo inženýrka po taťkovi. A protože se nerada učím věci nazpaměť, připadala mi informatika jako cesta menšího odporu. Naučím se několik pravidel, algoritmů, podle kterých si pak vše odvodím.“ Po gymnáziu si vybrala v rodné Žilině fakultu informatiky, kterou se po čtyřech letech rozhodla vyměnit za některou z kalifornských univerzit. „Studovat ve Spojených státech mě napadlo na letním pobytu Work&Travel, během kterého jsem prodávala cukrovou vatu v jednom kalifornském zábavním parku kousek od Silicon Valley. Řekla jsem si, že když už studuji informatiku, tak bych mohla zkusit štěstí rovnou v Silicon Valley. A abych zvýšila své šance, rozhodla jsem se přestoupit na americkou univerzitu.“ Podala tedy přihlášky na několik vysokých škol a nakonec se rozhodla pro univezitu Santa Clara přímo v Silicon Valley. „Jsem dobrodružný typ. Asi po tatínkovi, který se pořád do něčeho vrhá a postupně vystudoval už čtyři vysoké školy,“ vysvětluje Petra své rozhodnutí opustit Slovensko. „Byla to jezuitská univerzita, naši učitelé vyučovali v černých oblecích s kolárkem, což bylo pro mě trochu zvláštní, protože nejsem ani křtěná. Nejdříve jsem studovala obor informační technologie (Computer Engineering) a později informatiku (Computer Science). Vyhovoval mi ale tamní způsob výuky a průběžného hodnocení. V Žilině jsem se na zkoušky učila na poslední chvíli a výsledek záležel v podstatě na náhodě. Tady jsme sbírali body v průběhu školního roku a byli jsme hodnoceni za celé semestry.“
Po absolvování získala první zaměstnání v San José u již zmiňované asijské firmy jako systémová analytička. „Nebylo to pro mě to pravé, a tak jsem se poohlížela po něčem jiném a poslala životopis také do Google,“ říká Petra, která prý moc nepočítala s tím, že se jí personalisté ozvou.
„Tři dny po odeslání životopisu mi ale volala personalistka a ptala se, jestli mám zájem o interview. Samozřejmě jsem souhlasila a dohodla se na telefonickém pohovoru se softwarovým inženýrem, který mi pak kladl odborné dotazy. Musela jsem řešit hlavolamy a různé logické hádanky a úkoly. Potom jsem zase několik dní čekala na výsledek. Ozvali se a pozvali mě na osobní pohovory s pěti různými inženýry. A dva týdny po odeslání životopisu jsem dostala nabídku.“ Petra neví, co v jejím životopise personalisty zaujalo. „Asi jsem se trefila do dovedností, které právě hledali.“
Dnes je ona sama inženýrkou, která vede s uchazeči o práci pohovory, patří totiž k služebně nejstarším. Devadesát procent lidí přišlo až po ní, protože Google se neustále rozrůstá a nabírá nové a nové lidi. Petra tak už ví, co při pohovorech rozhoduje stejně jako schopnosti a zkušenosti. „Přijímáme lidi, kteří jsou googley, což znamená, že se hodí do naší neformální podnikové kultury, která velmi připomíná atmosféru na studentské koleji. Je to chemie, máš takový dobrý pocit z toho člověka, protože není namyšlený. Často se stane, že přijde někdo, kdo má mnohaleté zkušenosti, ale je trošku arogantnější, v interview řekne šestkrát, že má Ph. D. Nám je ale jedno, jestli má někdo Ph. D. Buď ví, nebo neví. Kdo má povýšenecký přístup, je nepříjemný, tak není googley, a nemá proto šanci na přijetí.“
V Googlu Petra pracuje už pátým rokem. „Na začátku jsem byla celá vyjukaná. Musela jsem se naučit nové programovací jazyky, protože kromě těch obecně používaných, jako jsou Java, C++ či Python, používáme spoustu vlastních.“ Před rokem Petra přešla z týmu pro vyhledávání (Websearch Team) do týmu Gmailu. Měla pocit, že se už naučila všechno, co mohla. „Pracovala jsem na jednom subsystému pořád dokola. Teď jsem TechLead (technologický vedoucí), který rozhoduje o architektuře systému, o tom, jak bude fungovat, jaké bude mít uživatelské rozhraní. Je to, jako když jsi malíř a pořád maluješ květinky, což tě po čase trochu omrzí. A jednoho dne ti dovolí namalovat celou krajinku – a najednou ti to dává všechno smysl,“ vysvětluje Petra.
Patnáct kaváren na oběd
Jako TechLead hlídá Petra i produktivitu svého týmu. „Říká se, že googláči buď pořádně pracují, nebo se pořádně baví. V našem týmu si měříme svou produktivitu body průběžně každý týden, což je lepší, protože víme přesně, jak jsme na tom, jestli stíháme, či nestíháme.“
Typický pracovní den pro Petru začíná v 11.20. To přijíždí do Googleplexu ze San Franciska podnikovým autobusem, ve kterém je samozřejmě dostupný internet. „Před obědem většinou vyřizuji e-maily, kontroluji napsané kódy kolegů a píši pro ně ‚code reviews‘. Na oběd chodím s kolegy do některé z našich 15 kafeterií, v každé se vaří jiná kuchyně, chodím nejčastěji do té, kde se vaří tapas, tedy španělská kuchyně. Po obědě vezmu svou Shih-tzu fenku Fluffy, která se mnou chodí do práce, na vycházku do parku. Do večera už jen pracuji. Než odjedu autobusem domů, zajdu do posilovny a navečeřím se.“
Do Googlu chodí denně 1300 životopisů. Ptám se Petry, jestli se neobává konkurence nebo propouštění v důsledku krize. „Krizi jsme jako zaměstnanci pocítili jen na tom, že místo na firemní lyžařský zájezd do Squaw Valley u jezera Tahoe jsme jeli na víkend do Las Vegas. Petra se pravidelně vrací na Slovensko, ale není si jistá, jestli by zůstala napořád. Nemá totiž ráda rasismus a cigaretový kouř.
***
Krizi jsme jako zaměstnanci pocítili na tom, že místo na lyžařský zájezd jsme jeli na víkend do Las Vegas ”
O autorovi| Markéta Kristová, spolupracovnice Pátku
